Luděk Maděra: Historie mého boje o informace

25. 8. 2008 jsem požádal Magistrát města Zlína o seznam mimořádných odměn, které dostal vedoucí oddělení informačních systémů. Magistrát mi odmítl takovou informaci poskytnout, proti čemuž jsem podal odvolání a Krajský úřad Zlínského kraje odvolání zamítl. Proti tomuto zamítnutí jsem podal stížnost ke Krajskému soudu v Brně, který vynesl rozsudek, podle kterého údaje o výši platu, příplatků a odměn jsou osobními údaji a jako takové se neposkytují. Proti rozsudku krajského soudu jsem podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS), který na základě této stížnosti 27. května 2011 vynesl průlomový rozsudek 5 As 57/2010 (zde komentovaný a se zvýrazněnými důležitými částmi).

~~READMORE~~

Nejvyšší správní soud zcela jednoznačně rozhodl, že příjemcem veřejných prostředků je jakákoli osoba, které byla vyplacena byť i jen minimální částka z veřejných rozpočtů, tedy i zaměstnanci veřejné správy. Zákon tedy výslovně stanoví, že informaci o výši poskytnutých veřejných prostředků povinný subjekt žadateli poskytne. Maje tento průlomový rozsudek v rukou, podal jsem 12. 9. 2012 žádost o informaci, jaké mimořádné odměny dostal hejtman, jeho náměstci, ředitel krajského úřadu a vedoucí odborů.

26. 9. 2012 mi stručně oznámili, že požadované informace neposkytují. Kromě stručného dopisu mi zaslali také rozhodnutí, ve kterém uvedli, že podle názoru krajského úřadu je příjemcem veřejných prostředků pouze ten, kdo dostává veřejné prostředky na základě vlastní žádosti, to znamená ti, komu je poskytnuta dotace nebo grant.

8. 10. 2012 jsem proti takovému rozhodnutí podal odvolání.

5. 11. 2012 Ministerstvo vnitra rozhodnutí krajského úřadu zrušilo a vrátilo mu věc k novému projednání. Podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu je správní orgán, v tomto případě krajský úřad, vázán právním názorem nadřízeného orgánu.

22. 11. 2012 vydal krajský úřad nové rozhodnutí, kterým mou žádost odmítnul s odůvodněním, že se neztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, protože ho považuje za nedostatečně zdůvodněný. V civilizovaném světě nepředstavitelná drzost, kdy referent nebo referentka krajského úřadu v podstatě prohlásí, že mu Nejvyšší správní soud může vlézt na záda.

Při poskytování informací o platech a odměnách dochází k rozporu mezi dvěma právy – právem na informace a právem na ochranu osobnosti. Krajský úřad provedl takzvaný test proporcionality a na jeho základě prohlásil, že právo na ochranu osobnosti má přednost před právem na informace a proto informace nemůže být poskytnuta. Test proporcionality, které právo má přednost, dělá na krajském úřadě, nepochybně naprosto objektivně, ten, jehož plat a odměny mají být zveřejněné.

Zajímavý je také jeden z důvodů pro odmítnutí žádosti:
„Dotčené osoby mají oprávněné obavy ze zhoršení mezilidských vztahů nejen na pracovišti, ale i v rámci rodiny a v místě bydliště, s možným dopadem na bezpečnost rodiny i osobní bezpečnost.“
Bojí se toho, že by se spolupracovníci a veřejnost dověděli, jaké odměny dostávají někteří vedoucí, a pak jim, lidově řečeno, „rozbili huby“?

Podal jsem další odvolání a následně jsem ho doplnil o nový rozsudek Nejvyššího správního soudu.

7. 1. 2013 vydalo Ministerstvo vnitra další rozhodnutí, kterým zrušilo rozhodnutí krajského úřadu. V rozhodnutí mimo jiného konstatovalo:
„Třetí část rozhodnutí poslouží nadřízenému orgánu k vyzdvižení mnohokrát opakovanému významu soudních rozhodnutí nejvyšších soudů. I odvolatel v odvolání správně namítá, že povinný subjekt se nevypořádal s diametrálně odlišným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 5 As 57/2010 - 79 ze dne 27. května 2011, který v naprosto shodné řešené věci, týkající se odměn vyplacených z rozpočtu statutárního města Zlín jako územního samosprávného celku, vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že právo na ochranu osobních údajů není neomezené a stanoví-li pak zákon povinnost poskytnout některé osobní údaje (jinak chráněné zákonem o ochraně osobních údajů), jedná se o jejich poskytnutí podle práva, tj. o poskytnutí oprávněné jinak, než že prohlásil, že se s důsledky tohoto rozhodnutí neztotožňuje. Nadřízený orgán má za prokázané, že povinný subjekt si je vědom existence tohoto rozhodnutí a v jeho úmyslném přehlížení a snižování významu spatřuje flagrantní porušení základních zásad činnosti správních orgánů podle správního řádu.“

28. 1. 2013 vydal krajský úřad další rozhodnutí, kterým žádost o informace zamítl. Opět ignoroval rozhodnutí Ministerstva vnitra, a v zamítnutí uvedl další perličky, ne-li přímo perly:
„Výše uvedený závěr ukazuje dle přesvědčení krajského úřadu na neústavnost § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím a právě s osobou žadatele, pana Maděry, jsou spojeny důvodné obavy, že poskytnuté informace budou neprodleně zveřejněny na jeho internetových stránkách tak, jak zde byly uveřejněny informace získané panem Maděrou od jiných povinných subjektů na základě žádosti dle lnfZ.“

Podal jsem další odvolání a Ministerstvo vnitra vydalo další, tentokrát již poměrně ostře formulované rozhodnutí, kterým opět rozhodnutí krajského úřadu zrušilo. V rozhodnutí ministerstva je uvedeno:
„Nadřízený orgán si je vědom opakované snahy povinného subjektu vršit stále nové a nové argumenty pro jím zastávaný věcný názor, nicméně nadřízený orgán musí povinný subjekt upozornit, že prostor pro takové jednání je v rámci správního řízení již vyčerpán. Přístup povinného subjektu, kdy ignoruje závazný právní názor a dokonce již ustálený a několikrát zopakovaný shodný pohled soudu na věcně totožné případy, vyjádřený v judikátech krajských i nejvyšších soudů, je neudržitelný a nezákonný.“

20. 3. 2013 vydal krajský úřad další rozhodnutí, kterým tradičně žádost o informace odmítnul. V odmítnutí uvádí další perličky:
„Odvolací orgán vytýká povinnému subjektu zejména nerespektování judikatury krajských a nejvyšších soudů ve věcně totožných případech. Dle Ministerstva vnitra je postup krajského úřadu v dané věci nezákonný. Krajský úřad jakožto povinný subjekt si však opětovně dovoluje uvést, že se necítí být vázán právní názorem vyjádřeným v judikátu NSS a Nejvyšší správní soud, a následně také odvolací orgán, ve svém důsledku zavádí praxi, kdy se z politického práva stává právo na bezbřehé ukojení zvědavosti, zhusta odůvodňované kontrolou nakládání s veřejnými prostředky.“

Tradičně jsem podal odvolání a Ministerstvo vnitra tradičně rozhodnutí krajského úřadu zrušilo. V rozhodnutí uvedlo:
„Takový přístup povinného subjektu, kdy ignoruje závazný právní názor a dokonce již ustálený a několikrát Zopakovaný shodný pohled soudů na věcně totožné případy, vyjádřený v judikátech krajských i nejvyšších soudů, je neudržitelný a nezákonný. Nadřízený orgán tak došel k názoru, že povinný subjekt staví své vlastní zájmy nad dodržování zákonného postupu a dokud nedojde ke změně zákona, nehodlá povinný subjekt na svém přístupu nic měnit.“

6. 5. 2013 vydal krajský úřad další rozhodnutí o zamítnutí žádosti, ve kterém opakoval staré argumenty.
Zase jsem podal odvolání a Ministerstvo vnitra vydalo 12. 6. 2013 další rozhodnutí, kterým rozhodnutí krajského úřadu zrušilo. Všem doporučuji přečíst si celé, žlutě zvýrazněné části tohoto mimořádně ostře formulovaného rozhodnutí.

Pokud by si někdo myslel, že takto ostře formulované stanovisko Ministerstva vnitra vedlo ke změně postoje krajského úřadu, velice by se mýlil. 1. 7. 2013 vydal krajský úřad další rozhodnutí, ve kterém oznámil:
„Krajský úřad je ve věci poskytování informací o platech a odměnách zaměstnanců dlouhodobě ve styku s ostatními krajskými úřady i jinými orgány veřejné správy a konstatuje, že s nimi ve výkladu § 8b zákona č. 106/1999 Sb., O svobodném přístupu k informacím zachovává názorovou jednotu. Krajský úřad také sleduje rozhodovací praxi Ministerstva vnitra jakožto odvolacího orgánu. Bohužel nemá povědomost o tom, že by Ministerstvo vnitra v jakémkoli případě, kde rozhodovalo jako odvolací orgán, potvrdilo zamítavé rozhodnutí povinného subjektu, třebaže rozhodnutí vycházelo z velmi detailního a přesvědčivého testu proporcionality. Nelze tedy mít za to, že takto paušalizovaný postup odvolacího orgánu je ultra legem.“
Jinými slovy, všechny krajské úřady (vedené politiky ČSSD, sdružené v Asociaci krajů pod vedením Mgr. Michala Haška, toho času 1. místopředsedy ČSSD) se dohodly, že bez ohledu na zákony a rozsudky soudů žádné informace poskytovat nebudou a nikdo s nimi nehne.

Proti rozhodnutí krajského úřadu jsem tradičně podal odvolání a Ministerstvo vnitra tradičně rozhodnutí krajského úřadu zrušilo. Kromě opakování starých argumentů ministerstvo přiznalo, že nemá žádnou možnost přinutit krajský úřad, aby respektoval jeho rozhodnutí a dodržoval zákony a rozsudky.

V rozhodnutí ministerstva je uvedeno:
„Dále odvolací orgán pro úplnost dodává, že nemůže vyhovět odvolateli při jeho žádosti o uložení povinnosti povinnému subjektu poskytnout požadované informace v plném rozsahu, protože v konkrétním případě mu správní řád umožňuje postupovat pouze tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí (§ 90 odst. 1 písm. b) správního řádu).
Což znamená, že ministerstvo může pouze zrušit rozhodnutí krajského úřadu a vrátit mu věc k novému rozhodnutí. Podle zákona je krajský úřad povinen řídit se názorem ministerstva, vysloveným v jeho rozhodnutí. Pokud to neudělá, ministerstvo nemá žádnou možnost donutit krajský úřad, aby zákony dodržoval.“

Krajský úřad rozhodnutí ministerstva tradičně ignoroval a v rozporu se zákony a rozsudky soudů 16. 8. 2013 vydal další rozhodnutí o odmítnutí žádosti, ve kterém uvedl:
„Odvolací orgán neustále zdůrazňuje a opakuje, že povinný subjekt se svým postupem protiví zákonu, aniž by uznal, že legislativní situace je v této věci přinejmenším sporná. Přitom sám připustil, že rozšířený senát Nejvyššího správního Soudu může v rámci očekávaného rozhodnutí změnit dosud zastávaný oficiální názor Nejvyššího správního Soudu na problematiku poskytování informací. Pokud by povinný subjekt v této chvíli zveřejnil požadované informace, jednalo by se o krok nevratný.“
Argumentace krajského úřadu, že Nejvyšší správní soud vynese jiný rozsudek, je nepřípustná. Všichni jsou povinni se řídit zákony a rozsudky platnými v daném čase.

Proti rozhodnutí krajského úřadu jsem tradičně podal odvolání, o kterém Ministerstvo vnitra doposud nerozhodlo.