Odborné vyjádření ke svobodné hudbě
Toto vyjádření odpovídá na následující otázky:
Může provozovatel restaurace nebo jiného zařízení provozovat ve své provozovně vysílání hudby autora, který mu k tomu udělí souhlas? Je v takovém případě povinen též platit poplatek kolektivnímu správci?
Provozování vysílání podle § 23 autorského zákona je způsob sdělování veřejnosti, při kterém provozovatel zpřístupňuje veřejnosti jednotlivá díla, která jsou součástí vysílání, v nehmotné podobě. Zásada potenciální recepce je pojem, který použil Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci SGAE proti Raphael Hotels, ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. C-306/05. V právní větě k tomuto rozhodnutí Soudní dvůr EU zdůraznil, že samotné poskytnutí přístroje zákazníkům není sdělováním veřejnosti. Takovým užitím je až distribuce signálu k těmto zařízením, pokud si návštěvníci hotelu mohou televizní vysílání pouštět podle své libovůle. Pouhá možnost příjmu signálu na zařízení, které je používáno návštěvníky hotelu na pokojích (což je zvláštní okruh veřejnosti) postačuje k tomu, aby hotel sděloval díla veřejnosti a bylo nutné platit poplatky. Obdobně se vyjádřil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 25. října 2005, sp. zn. 3 Co 54/2004. Zásada potenciální recepce tedy ve stručnosti znamená, že pokud má veřejnost podle své vůle možnost se s dílem seznámit, provozovatel vysílání dílo užívá a musí mít souhlas všech autorů, jejichž díla si může hotelový host zapnout.
Odlišná situace však nastává, pokud provozovatel vysílání uzavřel ke sdělování vysílaných děl veřejnosti smlouvu se všemi autory, jejichž hudba může být ve vysílání hrána a výlučně rozhoduje o tom, jaká hudba skutečně hraje (má výlučný přístup k nastavení televizoru, radia nebo jiného zařízení). V takovém případě provozovatel vysílá sdělovaná díla legálně, neboť získal souhlas jejich autorů podle § 12 odst. 1 autorského zákona. Je zcela vyloučeno, že by ve vysílání mohla být hrána díla jiných autorů. Pokud není žádná možnost, že by bylo dílo jiného autora hráno, není logicky ani povinnost získat jeho předchozí svolení k užití díla.
Argument, že k takovému užití postačí již pouhé provozování počítače, přehrávače nebo jiného přístroje způsobilého sdělovat díla veřejnosti, je vyvrácen samotným zněním zákona. Podle § 18 odst. 3 autorského zákona totiž sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování. Údajná judikatura uváděná kolektivními správci se netýká provozování vysílání autorů, s nimiž má provozovatel uzavřenou smlouvu a na které je vysílání výlučně omezeno, nýbrž vysílání na hotelových pokojích, kde může být teoreticky hrána jakákoliv hudba (viz citovaná rozhodnutí výše). Proto nelze takové rozhodnutí přenášet na případ provozování rozhlasového nebo televizního vysílání v prostředí restaurací, které hrají legálně opatřenou hudbu, ani na hraní jukeboxu, pokud provozovatel uzavřel se všemi autory hudby v něm obsažené smlouvu. Smlouva je uzavřena zejména v případě tzv. svobodné hudby (licence Creative Commons opravňující ke komerčnímu užití) nebo zvláštních komerčních rádií, které mají s autory vlastní smlouvu (Jamendo.com).
Autor může udělit licenci k provozování vysílání svého díla provozovateli restaurace (např. Creative Commons) a v takovém případě není podnikatel povinen platit poplatek kolektivnímu správci, neboť využívá hudbu legálně. Nepotřebuje získat licenci tzv. hromadnou smlouvou od kolektivního správce.
Hromadné smlouvy jsou podle § 101 odst. 1 AutZ takové smlouvy, kterými kolektivní správce poskytne oprávnění k hromadně určeným předmětům ochrany; podle obsahu jde tedy o smlouvy licenční. Podle § 101 odst. 9 AutZ poskytne-li hromadnou smlouvou příslušný kolektivní správce licenci k provozování vysílání určitého druhu děl, platí, že je takto licence poskytnuta nejen ve vztahu k příslušným druhům děl nositelů práv smluvně zastupovaných, ale i všech ostatních, kteří se pak považují za zastupované ze zákona. Smluvně nezastupovaný nositel práv nemůže podle § 101 odst. 9 in fine vůči uživateli a příslušnému kolektivnímu správci vyloučit účinky hromadné smlouvy. Autorský zákon tak při uzavírání hromadné smlouvy stanoví fikci zastupování, kterou autor nemůže vyloučit.
Obecně platí, že smlouva je projevem vůle stran zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Z ustanovení § 50 odst. 2 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), vyplývá, že závazky ze smluv vznikají pouze mezi stranami, které se zavázaly, a nikdo nemůže být bez svého souhlasu nucen k účasti v konkrétním smluvním vztahu, ledaže zákon stanoví jinak. Právním účinkem licenční smlouvy je skutečnost, že poskytovatel licence uděluje nabyvateli oprávnění k užití díla zpravidla za ujednanou odměnu (§ 46 AutZ). Výše citované ustanovení § 101 odst. 9 AutZ in fine o nemožnosti vyloučit účinky hromadné smlouvy znamená, že popsané právní účinky hromadné smlouvy mezi kolektivním správcem jako poskytovatelem a uživatelem předmětů ochrany jako nabyvatelem licence nastávají bez ohledu na vůli autora, i když k uzavření hromadné smlouvy kolektivního správce nezmocnil nebo dokonce se zastoupením při jejím uzavření projevil nesouhlas. Nemožnost vyloučit licenční smlouvu se třetí stranou však autora nezbavuje práva udělit licenci jinému uživateli. Je-li totiž oprávnění dílo užít poskytnuto jiné osobě, autorovi v souladu s § 12 odst. 2 AutZ právo nezaniká, pouze mu vzniká povinnost strpět zásah jiné osoby do jeho práva v rozsahu vyplývajícím ze smlouvy.
Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že se smluvně nezastupovaný autor při uzavírání hromadné smlouvy kolektivním správcem považuje za zastupovaného ze zákona. Obsahem zastoupení je oprávnění jednat za jiného jeho jménem (§ 22 odst. 1 ObčZ), které může být v určitých případech stanoveno též zákonem (§ 23 ObčZ). Zastoupení obecně vzato nevylučuje, aby zastupovaný jednal též samostatně, pokud je k tomu způsobilý. (Jinak by vůbec nebylo možné ustanovit více zástupců, např. zákonný zástupce a kolizní opatrovník nebo více smluvních zástupců). Autorský zákon navíc zřetelně vymezuje případy, kdy je zákonné zastupování povinné a samostatný výkon práv autorem či smluvní zastoupení jsou zakázané. (V takových případech mluví o „povinně kolektivně spravovaných právech“ (§ 96), případně stanoví, že jiný než kolektivní výkon těchto práv je nedovolený, např. § 96 odst. 2 in fine.) Navíc zákon mluví pouze o nemožnosti vyloučit účinky hromadné smlouvy, které nastávají v zásadě mezi smluvními stranami, nikoliv vůči ostatním uživatelům předmětů ochrany.
Možnost samostatného výkonu práv autorem ani jeho smluvní zastoupení v případě rozšířené kolektivní správy ustanovením § 101 odst. 9 AutZ zakázány nejsou. Ze zákonného ustanovení vyplývá pro nezastupovaného autora jen povinnost strpět, aby kolektivní správce hromadné smlouvy uzavíral též s účinky pro jeho autorská díla, nikoliv však již povinnost zdržet se výkonu vlastního práva dílo užít podle § 12 odst. 1 AutZ před středníkem.
Dovodit to lze též teleologickým výkladem. Smyslem uvedeného ustanovení je totiž usnadnit uživateli získání licence ke všem dílům, a nikoliv mu zabránit, aby se s autorem dohodl a užíval jeho dílo se souhlasem. V opačném případě by opravdu bylo možné zcela ztotožnit rozšířenou kolektivní správu práva na provozování vysílání díla a povinnou kolektivní správu práv, která jsou taxativně vypočtena v § 96 AutZ. To by bylo v rozporu nejen se zásadou autonomie vůle, ale též s textem zákona, který tyto instituty jasně odlišuje.
Ve druhé části je třeba reagovat na občas citovaný názor nauky,1) že „účinky režimu práv povinně kolektivně spravovaných a režimu tzv. rozšířené kolektivní správy víceméně splývají“ (zvýraznění doplněno). Tento názor je skutečně pro velkou část případů pravdivý, neboť zákon umožňuje kolektivnímu správci a uživateli v případě udělování hromadné smlouvy na provozování vysílání díla ujednat si podmínky i proti vůli autora, jehož dílo má být provozováno. V případě uživatelů, kteří hrají hudbu z komerčních rádií a kteří nechtějí uzavírat smlouvu s každým jednotlivým autorem bude volba hromadné smlouvy pochopitelná.
Na druhou stranu však uvedené tvrzení slůvkem „víceméně“ nechává prostor i pro méně časté případy, kdy si provozovatel vysílání díla ujednal podmínky přímo s jeho autorem. Příkladem takového užití může být univerzitní rádio hrající pouze skladby studentů univerzity s jejich souhlasem. Jiným příkladem, kterého se týká i projednávaný případ, je komerční rádio http://www.jamendo.com, které na základě smlouvy zastupuje autory, jejichž hudbu vysílá, a poskytuje jejich jménem licence provozovatelům. Je jistě pochopitelné, že se kolektivní správci snaží tuto konkurenční možnost udělování licence zarazit, nicméně se tím v podstatě staví nad autory samotné, jednají v rozporu s jejich vůlí i svou vymezenou působností a v konečném důsledku též v rozporu se smyslem a obsahem autorského zákona.
Z výše uvedených důvodů považuji nárok kolektivních správců za neoprávněný a nevidím žádný důvod platit určitým společnostem peníze za fiktivní zastupování autorů, jejichž hudba má být provozována na základě řádně uzavřených smluv.
Mgr. Bc. Jakub Michálek
1. místopředseda Pirátů