Alternativa k farmaceutickým patentům zdůvodňuje nutnost opuštění patentového modelu, a to na celoevropské úrovni.

Hlavním argumentem dokumentu je skutečnost, že vlády již v současné době musí platit za své občany vysoké výdaje na moderní léky kvůli systému všeobecné zdravotní péče. Proto jsou vlády největším odběratelem léků. Vybrané peníze však firmy neužívají na výzkum, ale spíš na reklamu.

Předložený návrh předpokládá přímé investice do vývoje nových léků, které budou moci vyrábět výrobci podle pravidel volného trhu a které nebudou odepřeny zemím třetího světa, které si dosud nemohly nové léky kvůli patentům dovolit.

Patenty na léky, neboli farmaceutické patenty, mají mnoho negativních efektů.

• Farmaceutické patenty brání stovkám tisíc lidí v chudých zemích, aby dostali léky, které potřebují, ačkoliv tyto léky existují a mohly by zachránit jejich životy.
• Farmaceutické patenty pokřivují priority farmaceutického výzkumu, protože je výhodnější léčit symptomy nemoci, kterou zapříčinila vysoká životní úroveň, než uzdravovat lidi od malárie.
• Farmaceutické patenty pokračují v cestě zvyšování cen léků ve Švédsku a v Evropě, a to mimo jakýkoliv způsob politické kontroly.

Nehledě na tyto negativní efekty se najde mnoho lidí, kteří obhajují farmaceutické patenty, a tvrdí, že jsou přesto nezbytné. Farmaceutický výzkum je velmi drahý, takže musíme zajistit dostatečné finanční zdroje. Jinak bychom v budoucnosti nedostávali nové léky, což by bylo ještě horší.

• Protože je pro každého tak jednoduché okopírovat složení léku, jehož vývoj stál miliardy, musíme bohužel ponechat farmaceutickým společnostem monopoly na nové léky, říkají ti, kdo obhajují farmaceutické patenty.

Ale to není pravda.

První část tohoto argumentu samozřejmě platí. Ať tím či oním způsobem, musíme zajistit znatelný přísun peněz pro farmaceutický výzkum.

Ale tvrzení, že farmaceutické patenty jsou jediným myslitelným systémem k zajištění těchto peněz, prostě není pravda.

Dnes je to již veřejný sektor (dále nazývaný „vláda“), který platí hlavní část pro všechny léky, které se dnes užívají v Evropě, a to díky rozličným systémům všeobecného zdravotního pojištění. (Viz například stranu 37 v této zprávě od EFPIA, Evropské federace farmaceutických asociací a průmyslu.) Právě vláda dnes platí farmaceutický výzkum tím, že platí vysoké ceny farmaceutickým společnostem za patentované léky.

Proto neexistuje žádné přirozené právo, které by považovalo patenty za jediný způsob zajištění vývoje nových léků. Pokud by „vlády“ různých zemí financovaly výzkum přímo a jeho výsledky bezplatně zveřejnily, bylo by to aspoň tak rozumné jako dnešní model, v němž vlády místo toho vytvářejí a udržují soukromé monopoly pro farmaceutické společnosti.

Relevantní je pak otázka, který model poskytuje nejefektivnější a nejhospodárnější způsob financování farmaceutického výzkumu. Nikdo totiž netvrdí, že je farmaceutický výzkum levný. Průměrná cena vývoje nového léku je něco přes miliardu dolarů.

Ale při úvaze, že „vláda“ již zajišťuje většinu příjmu farmaceutických společností, se jako první rozumný krok nabízí zjistit, kolik z tohoto příjmu vskutku putuje do výzkumu.

To jde naštěstí udělat velmi snadno, protože všechny velké farmaceutické společnosti zveřejňují své výroční zprávy online. Můžeme se například podívat na výsledky firmy Novartis (strana 143), Pfizer nebo AstraZeneca.

Všechny tyto firmy utrácejí na výzkumu asi 15 % výnosů. Těch zbývajících 85 % jde podle jejich vlastních údajů na jiné účely. Takové výsledky jsou pro tento průmysl typické.

Takde můžeme položit otázku: Skutečně přináší patentový systém nám, daňovým poplatníkům, nejvyšší možné množství farmaceutického výzkumu za peníze, které utrácíme za léky? Nebo existuje prostor pro zlepšení, když dokonce farma společnosti samotné připouštějí, že 85 % peněz peněz, které jim dáváme, utrácejí za jiné věci?

Kdyby vláda místo toho vzala 20 % toho, co v současné době utrácí na lécích, a přidělila to přímo do farmaceutického výzkumu, přišlo by na výzkum více peněz než dnes. Pokud by byly výsledky bezplatně dostupné, farmaceutické společnosti by mohly vyrábět moderní léky, aniž by utrácely jakékoliv peníze na výzkum samy. Vládě samotné by pak zbylo platit pouze za samotné suroviny.

Jak by to ovlivnilo cenu, pokud by léky nezatěžovaly farmaceutické patenty? Abychom zodpověděli tuto otázku, podívejme se na zkušenosti, které máme s generickými léky, které nepodléhají patentům. V této oblasti trhu už máme situaci, ve které spolu různí (soukromí) výrobci léků soutěží a vláda nakupuje ty nejlevnější a nejlepší léky.

A ono to funguje!

Podle zprávy švédského Úřadu pro potraviny a léky se cena snížila v průměru o 70 %, když patentová ochrana vypršela.

V případě generických léků se bavíme o lécích, které jsou více jak 20 let staré. Na nové léky přidávají farmaceutické společnosti dokonce ještě větší marži, takže by skutečné úspory po zrušení patentů téměř jistě daleko přesáhly 70 %. Ale buďme konzervativní a vycházejme z tohoto čísla.

Cena za látku potom klesne na 30 % původní částky, jakmile se zbavíme patentů. Přidejte 20 % abychom financovali budoucí výzkum podle návrhu zde předloženého a snížíme vládní účet za léky na 50 % současné hodnoty. Snížili bychom ceny na polovinu a zatím bychom dávali na vývoj více než dnes.

Nemá smysl se tímto nápadem podrobněji zabývat?

Jaké jsou argumenty pro zachování farmaceutických patentů a odmítnutí úspor na nákladech a dalších možných přínosů, pokud si zvolíme odlišný přístup?

Celkem tedy tento návrh přináší tyto body:

• V Evropě většinu tržeb farmaceutických společností pochází od vlády, a to díky všeobecnému zdravotnímu pojištění.
• Farmaceutické společnosti podle svých vlastních čísel utrácejí 15 % svých tržeb na výzkumu. Zbývajících 85 % utrácejí na jiných věcech (hlavně reklama a zisky)
• Pokud by místo toho vláda využila 20 % toho, co teď utrácí na lécích, přímo pro farmaceutický výzkum, dostal by výzkum více peněz. Farmaceutické společnosti by samy nemusely provádět výzkum, takže by nevznikla potřeba po farmaceutických patentech, protože by si nemohli nárokovat žádnou úhradu vynaložených nákladů.
• Bez patentů by cena vlastní látky obsažené v léku klesla minimálně o 70 %, protože by se vyráběla na volném trhu, nikoliv monopolistou.

Tedy: v porovnání se současným systémem by činily náklady vlády 20 % na výzkum a 30 % na suroviny. Celkem to znamená pouze 50 % dnešních nákladů, ale přitom pořád více peněz na výzkum než dnes.

Zřejmý protiargument by byl, že Švédsko samotné nemůže takový záměr rozumně uskutečnit. Ale na evropské úrovni ho lze vskutku provést.

Pokud by evropské vlády chtěly, mohly by se jednoduše rozhodnout zbavit se farmaceutických patentů a místo toho poslat dostatečné finanční prostředky přímo na farmaceutický výzkum. Zdali stát uznává patenty nebo ne, záleží vyloženě na rozhodnutí zákonodárného orgánu tohoto státu. A už jsou to vlády, kdo platí většinu farmaceutického účtu ve všech evropských zemích.

Evropa je dostatečně velká a bohatá, aby financovala významnou část celosvětového farmaceutického výzkumu tak, aby ji nikdo neobvinil, že se jenom veze, a aby ustála diplomatický tlak, který na nás bude bez pochyby vyvíjen, jakmile si zvolíme otevřenou cestu.

Tak, abychom zopakovali otázku za miliardu dolarů:

Jaké jsou argumenty pro zachování farmaceutických patentů a odmítnutí úspor nákladů a zlepšení, které by mohla otevřená cesta nabídnout?

Pirátská strana chce jako dlouhodobý cíl zrušit farmaceutické patenty, ale uvědomuje si, že to vyžaduje alternativní systém financování farmaceutického výzkumu. Věříme, že by se měl nový systém zavést na evropské úrovni.

Vyzýváme švédskou vládu ke studiu účinku různých alternativních systémů, jako je zde uvedený, a předložení těchto otázek k diskusi na celoevropské politické scéně.

• Dean Baker: Financování výzkumu léků: Jaké jsou problémy?, Center for Economic and Policy Research.
• Marcia Angell: Nadbytek ve farmaceutickém průmyslu, Harvard Medical School.