• @ALL má oprávnění číst
  • @Celostatni forum má oprávnění nahrávat
  • @Registrovani priznivci má oprávnění nahrávat

Dekriminalizace drog v Portugalsku:

Jak vytvořit spravedlivou a úspěšnou drogovou politiku

Autorem této studie je Glenn Greenwald. V originálním znění ji lze najít na stránkách CATO Institute. Překlad zajistili dobrovolníci z řad členů a příznivců České pirátské strany.

Shrnutí

Od 1. července 2001 začal v celém Portugalsku platit zákon, který dekriminalizuje všechny drogy, a to včetně kokainu a heroinu. Podle tohoto zákona jsou všechny drogy „dekriminalizované“, ne „legalizované“. To znamená, že držení drog a jejich užívání pro osobní potřebu je stále nezákonné, ale porušení těchto zákazů se považuje za přestupek, ne za trestný čin. Prodej drog je stále trestně stíhán.

Přestože i jiné státy Evropské unie zavedly nějakou formu de facto dekriminalizace – kdy látky považované za méně nebezpečné (např. marihuana) málokdy vedou k trestnímu stíhání – Portugalsko zůstává jediným členským státem EU, jehož zákon výslovně označuje drogy za „dekriminalizované“. Protože od zavedení tohoto zákona uběhlo více než sedm let, existuje již dostatek dat ke zhodnocení jeho dopadů.

Dekriminalizace je v Portugalsku od roku 2001 čím dál populárnější. Kromě několika ultrapravicových politiků volá po zrušení zákona z roku 2001 jen velmi málo domácích politických stran. A přestože panuje všeobecná shoda na tom, že dekriminalizační systém potřebuje pro lepší efektivitu a úspěšnost organizační změny, o opětovné kriminalizaci drog se žádná debata prakticky nevede. A co je důležitější, nenaplnil se žádný z hrůzostrašných scénářů, kterými před schválením dekriminalizace strašili její odpůrci – ať už to měl být obrovský nárůst užívání drog mezi mladistvými nebo přeměna Lisabonu na ráj pro „drogové turisty“.

Všeobecná podpora dekriminalizace mezi politiky není vzhledem k relevantním údajům překvapivá. Tato data ukazují, že dekriminalizace neměla žádný nepříznivý vliv na míru užívání drog v Portugalsku, která dnes v mnoha kategoriích patří mezi nejnižší v EU, a to hlavně v porovnání se státy, které drogy přísně kriminalizují. Zatímco míra užívání drog zůstala po dekriminalizaci zhruba stejná či dokonce v porovnání s ostatními státy EU mírně klesla, patologické jevy spojené s drogami - pohlavně přenosné choroby a úmrtí následkem užívání drog - poklesly výrazně. Experti na drogovou politiku připisují tento pozitivní trend tomu, že portugalská vláda má lepší možnost nabízet svým občanům léčebné programy - za tuto lepší možnost vláda z mnoha důvodů vděčí dekriminalizaci.

Na začátku této studie prozkoumáme, jak je portugalský dekriminalizační systém kodifikován v zákoně a jak funguje v praxi. Také prozkoumáme politické klima v Portugalsku ohledně drogové politky, a to před i po dekriminalizaci, a impulz, který k dekriminalizaci národ přivedl.

Studie dále hodnotí portugalskou drogovou politiku v kontextu přístupu EU k drogám. Zkoumáme různé právní rámce a obecný trend směrem k liberalizaci, abychom umožnili smysluplné porovnání dat z Portugalska a z ostatních zemí EU.

Studie také předkládá data o trendech týkajících se drog v Portugalsku, a to před dekriminalizací i po ní. Důsledky dekriminalizace jsou zkoumány v absolutních číslech i ve srovnání s ostatními státy, které nadále držení a užívání drog trestně postihují, zvláště v EU.

Data ukazují, že prakticky ve všech ohledech portugalský systém dekriminalizace představuje významný úspěch. Tento úspěch přináší několik evidentních ponaučení, která by měla usměrňovat debaty o drogové politice po celém světě.

Úvod

Na různých místech světa státy přistupují k drogám diametrálně odlišně. V komunistické Číně a různých muslimských zemích překupníci drog, a v některých případech i držitelé narkotik, dostávají drakonické tresty či dokonce bývají popraveni. Na opačném konci spektra si většina lidí představí Nizozemsko, které je již dlouho považováno za předního vůdce liberalizace drog, a minimálně v Amsterdamu si dlouho udržuje kulturu tolerantní k drogám, přestože je nikdy nelegalizovalo. Většina zemí samozřejmě spadá někam doprostřed. V 80. letech 20. století celosvětový trend směřoval k tvrdšímu přístupu a to i na úrovni uživatelů drog. Jenže v posledních letech, kdy se tvůrci drogové politiky pokusili formulovat doporučení k co nejlepšímu řešení problémů spojených s drogami na čistě empirickém základě, se objevily náznaky, že státy ze všech koutů světa obracejí směr.[1] Tato studie se zaměří na jeden z takových obratů v Evropě – dramatickou dekriminalizační politiku Portugalska z roku 2001.

Dekriminalizace, depenalizace a legalizace

V Portugalsku vešel 1. července 2001 v platnost zákon, který dekriminalizoval všechny drogy včetně kokainu a heroinu. Od té doby je Portugalsko jediným státem Evropské unie, který explicitně „dekriminalizoval“ užívání drog. Tento zákon používá v článku 29 k označení nového právního rámce, který zavádí, portugalské slovo descriminalização – dekriminalizace. „Dekriminalizace“ se vztahuje na koupi, držení a užívání všech drog pro osobní potřebu (což je definováno jako průměrné množství postačující na 10 dní užívání pro jednu osobu).

I přes dekriminalizaci je užívání a držení drog zakázáno (neboli je nelegální) a policie proti němu zasahuje. Ale „dekriminalizace“ znamená, že takováto porušení zákona již neřeší trestní právo ani trestní soudy. Místo toho je porušení považováno čistě za přestupek, který se řeší mimo trestní řízení. Je třeba rozlišovat mezi „dekriminalizací“, což je program de iure schválený Portugalskem, a pouhou „depenalizací“, která převažuje v některých státech EU, které užívání drog nedekriminalizovaly. Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA), ústřední agentura EU pro koordinaci drogové politiky, v roce 2005 zveřejnilo následující definici rozdílu mezi „dekriminalizací“ a „depenalizací“:

„Dekriminalizace“ znamená odstranění aktivity ze sféry trestního zákona. Prohibice přetrvává, ale sankce za užívání (a činy jemu předcházející) již nespadají do rámce trestního zákona. [Oproti tomu] „depenalizace“ znamená snížení trestního postihu definovaného zákonem. V případě drog, a zvláště marihuany, znamená depenalizace většinou odstranění trestu odnětí svobody.[2]

Shrnuto, „dekriminalizace“ tedy znamená, že buď mohou být ukládány pouze netrestní postihy (např. pokuty či povinná léčba), nebo že to není trestáno vůbec. Při „depenalizaci“ zůstává užívání drog trestným činem, ale za držení či užívání se již nezavírá do vězení, i když zůstávají jiné trestní postihy (např. pokuty, záznam v trestním rejstříku, podmíněné tresty). „Legalizace“ – kterou zatím žádný stát EU nepřijal – znamená, že v zákoně neexistují žádné zákazy výroby, prodeje, držení či užívání drog.

Jak již bylo řečeno, několik států EU již formálně či de facto drogy depenalizovalo, převážně pro užívání marihuany pro osobní potřebu. Ale jediné Portugalsko explicitně drogy „dekriminalizovalo“.

Portugalský dekriminilizační režim: jak to funguje

Portugalský dekriminalizační zákon z roku 2001 změnil přístup ke konzumaci všech narkotik a psychotropních látek a stejně tak k tomu, co Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost popisuje jako „zdraví a společenský blahobyt uživatelů těchto látek nepředepsaných lékařem“. Klauzule o dekriminalizaci je v článku 2(1) zákona, ve kterém se píše:

Užití, pořízení a držení těch rostlin, látek či přípravků, které jsou vypsány v tabulkách odkazovaných v předchozím článku, a to pro osobní potřebu, je považováno za přestupek. (zdůrazněno autorem)

Odkazovaný předchozí článek zahrnuje „narkotika a psychotropní látky“ a obsahuje tabulku všech „rostlin, látek či přípravků“, které byly předtím kriminalizované.

Klíčová fráze – „pro osobní potřebu“ – je definována ve článku 2(2) jako množství „nepřesahující množství potřebné pro průměrnou osobní spotřebu za deset dní.“ Dekriminalizace se nevztahuje na „obchodování s drogami“, které zůstává kriminalizované a je definované jako „držení většího než průměrného množství stačícího na deset dní“.[3]

V zákoně se nerozlišují druhy drog (tzv. tvrdé a měkké drogy) ani to, jestli jsou konzumovány na veřejnosti či v soukromí. Držení (nevelkého množství) a užívání všech narkotik, ať už kdekoliv a za jakýmkoliv účelem, je dnes v Portugalsku dekriminalizované. Jak již bylo zmíněno, „dekriminalizace“ není synonymem „legalizace“. Užívání drog je stále podle portugalských zákonů zakázané, ale řeší se zásadně na bázi správní a ne kriminální.

Článek 15 zákona s názvem „Postihy“ vymezuje správní sankce za porušení zákona. Namísto kriminalizace portugalský zákon v článku 5 zavádí „komise pro odrazování od drogových závislostí“ (dále jen „odrazující komise“), což jsou subjekty odpovědné za posuzování drogových přestupků a za udělování případných sankcí. V první části článku 15 se píše: „Konzumenti, kteří nejsou drogově závislí, mohou být odsouzeni k trestu zaplacení pokuty či k alternativnímu nefinančnímu trestu.“ V první části článku 17 s názvem „Další postihy“ se píše: „namísto pokuty může komise udělit varování.“

Teoreticky může být provinilcům udělena pokuta mezi 25 eury a minimální mzdou. Ale tyto pokuty jsou výslovně považovány za poslední možnost. Když komise nezíská důkazy o závislosti na drogách a když se nejedná o opakovaný případ, bývá od udělení pokuty odstoupeno.

Odrazující komise sice nemohou nařídit léčbu, ale mohou zrušit pokutu pod podmínkou, že se provinilec začne léčit. Takto se to většinou řeší, nicméně prakticky vzato není mnoho způsobů, jak podmínku vynutit. Samotné nedodržení rozhodnutí komise totiž není porušením žádného zákona.[4] Komisím je podle článku 11(2) doporučeno „provizorně odložit řízení“ – neboli neudělovat sankce – tehdy, když poprvé nařknutý provinilec s potvrzenou závislostí „souhlasí s podsoupením léčby“.

Když není u provinilce potvrzena závislost na drogách a když je to jeho první provinění, komisím je v článku 11(1) dekriminalizačního zákona nařízeno „provizorně odložit řízení“, což znamená neudělovat sankce. Článek 11(3) umožňuje komisím podle jejich uvážení „provizorně odložit řízení“ i u závislého člověka s dřívějším záznamem, pokud souhlasí s podstoupením léčby. Článek 14 nabízí u závislého s předchozím záznamem alternativní řešení, a to udělit sankce a následně je zrušit poté, co provinilec začne s léčbou. Když je léčba dokončena a neobjeví se žádné další prohřešky, řízení se po určité době ukončí.

Teoreticky mohou odrazující komise podle článku 17 závislým provinilcům udělit i jiné sankce, např. zákaz provozování licencovaného zaměstnání (lékař, právník, taxikář); zákaz navštěvování vysoce rizikových lokalit (noční kluby); zákaz stýkat se s určitými osobami; nařízení pravidelně se hlásit komisi za účelem prokázat, že nedochází k dalšímu užívání látek; zákaz cestování do zahraničí; pozastavení státních přídavků; či pouhé ústní varování.

Článek 15(4) zmiňuje různé faktory, kterými by se komise měla zabývat při rozhodování o případné sankci a její podobě. Mezi tyto faktory patří závažnost činu; druh užité drogy; jestli byla droga užívána na veřejnosti či v soukromí; a jestli je užívání občasné či pravidelné. Je na vlastním rozhodnutí komisí, do jaké míry budou tyto faktory posuzovat a jak rozhodnou o jednotlivých případech.

Mladiství, u kterých bylo zjištěno držení či užívání drog, vstupují do stejného procesu a v souladu s článkem 3 jsou doprovázeni zákonným zástupcem, který má právo za ně rozhodovat. Ale poskytování drog mladistvým (či lidem s duševní poruchou) je nadále zakázáno obecným zákonem o regulaci drog a je považováno za přitěžující okolnost k přetrvávajícímu zákazu „obchodování s drogami a dalších nezákonných aktivit,“ který je postihnutelný trestem odnětí svobody na 4 až 12 let.

Dekriminalizace v praxi

V souladu se zákonem z roku 2001 zřídil každý z 18 portugalských distriktů odrazující komisi, která dohlíží na přestupkové řízení s lidmi, kteří k ní jsou předvoláni kvůli užívání či držení drog (velké distrikty, jako ten zahrnující Lisabon, mají víc než jednu komisi). Podle článku 7 dekriminalizačního zákona se každá komise skládá ze tří členů – jeden je jmenován Ministerstvem spravedlnosti a zbylí dva společně Ministerstvem zdravotnictví a vládním koordinátorem pro drogovou politiku. Člen jmenovaný Ministerstvem spravedlnosti musí pocházet z právního prostředí a alespoň jeden ze zbývajících členů (většinou to ale splňují oba) z lékařského prostředí či z prostředí sociálních služeb (lékař, psycholog, sociální pracovník).

Policisté, kteří zaznamenají držení či užívání drog, jsou i nadále povinni o provinilci udělat záznam, ale nemohou ho zatknout. Záznam je poslán komisi a poté začíná přestupkové řízení. Provinilec se ke komisi musí dostavit do 72 hodin od pořízení záznamu. Jestliže komise najde přesvědčivé důkazy o obchodování s drogami, předá případ soudu.

Vliv dekriminalizace na činnost policie v oblasti drog není přesně znám a je předmětem debaty mezi portugalskými experty na drogovou politiku. Určitě existují někteří policisté, kteří v mnoha případech nevytvářejí záznamy o uživatelích drog, protože si myslí, že tato činnost je marná. Často totiž vidí člověka, o kterém již dříve záznam udělali, jak opět užívá drogy, což u nich vytváří dojem, že bez zatýkání či hrozby trestního stíhání je vytváření záznamů k ničemu.

Jiní policisté ale nyní v těchto případech zasahují mnohem častěji než před dikriminalizací, protože věří, že nabízené možnosti léčby jsou mnohem efektivnějším řešením než dělat z uživatelů zločince (kteří i přes kriminalizaci byli často další den znovu na ulici, jenže bez reálných možností léčby). V jednom článku z roku 2007 se píše:

Policie zaujala k reformě obecně kladné stanovisko, a to především proto, že dekriminalizaci spojenou s léčbou považovala za lepší postup vůči uživatelům drog než předešlý legislativní přístup. Podle pozorovatelů policie tuto více preventivní funkci uvítala.[5]

Někteří portugalští státní úředníci zabývající se drogami si myslí, že rozdílné reakce policistů jsou velkou mírou dány věkem: starší policisté spíše věří, že kvůli dekriminalizaci je vytváření záznamů ztrátou času, zatímco ti mladší považují současný proces jako nejlepší cestu, jak se vypořádat s drogovou závislostí. Sama neschopnost vyčíslit negativní případy – neboli odhadnout počet policistů, kteří nevytvářejí záznamy, protože to považují za zbytečné – je nejvěrohodnějším ukazatelem reakce policie na dekriminalizaci.

Jisté je, že počet případů putujících ke komisi se od zahájení dekriminalizačního režimu v roce 2001 pomalu a víceméně stabilně zvyšuje, což naznačuje (i když ne dokazuje), že policisté zaznamenávají případy užívání a držení drog minimálně stejně často, jako když byl zákon přijat (viz graf 1).[6]

Teoreticky mají soukromí i státní lékaři podle článku 3 dekriminalizačního zákona právo upozornit odrazující komisi, pokud mají důvod podezřívat své pacienty z užívání drog. Ve skutečnosti jsou ale takto uživatelé z různých důvodů, např. kvůli rozšířené představě, že takové upozornění porušuje lékařské tajemství, hlášeni jen výjimečně.

Jak již bylo zmíněno, dekriminalizační zákon nastavuje kritéria, kterými se odrazující komise musí při posuzování každého případu zabývat. Článek 10 zákona nařizuje komisi, aby vyslechla nařknutého provinilce a „shromáždila informace potřebné k posouzení toho, jestli je obviněný závislý, jaké užil látky, kde je užil a v jaké je finanční situaci“. Je na uvážení členů komise, kterým z těchto údajů budou přikládat váhu a v jaké míře. Obviněný má právo na to, aby se jím vybraný terapeut účastnil řízení a/nebo může podstoupit lékařské vyšetření, jehož výsledky může komise zohlednit.

Portugalští a evropští úředníci, kteří mají s postupem odrazující komise zkušenosti, zdůrazňují, že primární cíl procesu je vyhnout se stigmatu plynoucímu z trestního řízení. Každý krok je strukturován tak, aby co možná nejvíce potlačil pocit „viny“ za užívání drog a namísto toho zdůraznil zdravotní a léčebnou stránku.

Nařknutý provinilec například může kvůli zachování soukromí požádat o to, aby se o řízení nedověděla jeho rodina. Členové komise záměrně nevyužívají výhod plynoucích z jejich postavení soudců a slyšení je strukturováno tak, aby nepřipomínalo soud. Členové komise se oblékají neformálně. Nařknutý provinilec sedí ve stejné výši jako členové komise namísto toho, aby seděl níže. Členové komise jsou ze zákona povinni zachovat mlčenlivost ohledně řízení. Neustále je kladen důraz na uctivé chování vůči nařknutému provinilci.

Při rozhodování o tom, jestli má být udělena nějaká sankce a v jakém má být rozsahu, bere komise často ohled na to, jak je užívaná droga „tvrdá“. Podle EMCDDA je pravděpodobnou sankcí za držení marihuany „zrušení sankce s podmínkou“.[7]

V roce 2005 komise učinily závěry v 3192 případech. V 83 % případů se rozhodly přerušit řízení; v 15 % případů udělily sankce; a ve 2,5 % případů byli provinilci zproštěni trestu.[8] Takovéto rozložení se od zavedení zákona nemění.[9] Ze sankcí, které byly uděleny, naprostá většina vyžadovala pouze to, aby se provinilci pravidelně hlásili na určených místech.[10]

Nejčastější látkou, kvůli které jsou vyplňovány záznamy, zůstává marihuana. Percentuelně se příliš nemění rozložení ostatních látek (viz graf 2).[11]

Před uvedením dekriminalizačního zákona jeho kritici tvrdili, že navrhovaná změna vytvoří z Portugalska centrum tzv. drogového turismu. Paulo Portas, předseda konzervativní strany CDS–PP, řekl: „Plno studentů bude mířit do Portugalska kvůli tomu, aby si zakouřili marihuanu a užili mnohem horší drogy, protože budou vědět, že je za to nezavřeme. Slibujeme slunce, pláže a drogy dle vlastního výběru.“[12] Podobné obavy se ukázaly jako naprosto mylné.[13] Zhruba 95 % lidí každoročně hlášených za užívání drog jsou Portugalci.[14] Téměř nikdo z těch zbývajících nejsou občané ostatních států EU (viz tabulka 1).[15]

Politické klima v Portugalsku před a po dekriminalizací

Politickým impulsem vedoucím k dekriminalizaci byla vnímaná nekontrolovatelnost společenského problému zapříčiněného zneužíváním drog a problémy s tím spojenými. Největšími bariérami proti vytvoření účinné vládní politiky pro řešení těchto problémů byly překážky v léčbě a odliv peněz, obojí zapříčiněny kriminalizačním režimem. Jinak řečeno, posun k dekriminalizaci nebyl tažen pohlížením na drogovou závislost jako na nevýznamný problém, ale spíše shodou na tom, že jde o velmi závažný problém, ale že kriminalizace tento problém zhoršuje a že pouze dekriminalizace může umožnit účinnou akci vlády.

Ve skutečnosti Portugalsko přešlo k dekriminalizaci až po rozsáhlé studii vypracované vrcholnou komisí, Comissão para a Estratégia Nacional de Combate à Droga (Komise pro národní strategii pro boj proti drogám). Tato komise byla vytvořena „v reakci na rychle rostoucí problém s drogami v 90. letech, zahrnující převážně užívání heroinu.“[16] Změny zákonů v roce 2001 měly za cíl zavést „přístup silně zaměřený na omezení škod na zdraví,“ a „hlavním bodem těchto zákonů je dekriminalizace užívání a držení drog určených k užívání.“[17]

Ve studii z roku 1998 portugalská komise nakonec doporučila dekriminalizaci jako optimální strategii pro boj se vzrůstajícímy problémy spojenými se zneužíváním drog a závislostí na nich. Komise zdůraznila, že cílem její dekriminalizační strategie je snížit zneužívání a užívání drog. Proto podle studie měly její doporučení vést k

  • přesměrování pozornosti na primární prevenci;
  • rozšíření a zlepšení kvality a schopnosti reakce sítí zdravotnické péče pro drogově závislé, tak aby všem drogově závislým, kteří hledají léčbu, byl přístup k léčbě zajištěn
  • zajištní nezbytných mechanismů pro umožnění vymáhání kompetentními orgány, např. dobrovolné léčby drogově závislých jako alternativy místo trestů odnětí svobody.[18]

Komise shledala, že legalizace narozdíl od prosté dekriminalizace není uskutečnitelným řešením, z velké části vzhledem k tomu, že mnohé mezinárodní dohody zavádí „nutnost v zákonech zajistit prohibici“ užívání drog. Dekriminalizace funguje v souladu s touto nutností, protože portugalské zákony nadále zakazují užívání, jen ho již nepovažují za trestný čin.

V roce 1999 studii téměř v celé její šíři schválila portugalská rada ministrů. V roce 2000 rada přišla s vlastními návrhy na změny, které byly konzistentní s návrhy komise a zahrnovaly doporučení celoplošné dekriminalizace.

Protože se komise expertů i rada vlády shodly na potřebě přístupu na bázi snížení negativních dopadů i konkrétně na dekriminalizaci, návrh se nesetkal s příliš velkým politickým odporem. Proto v říjnu 2000 portugalský parlament schválil zákon, zavádějící doporučení rady v plné míře, a dekriminalizační režim začal platit 1. července 2001.

Portugalští odborníci na drogy v rozhovorech potvrdili, že před dekriminalizací byl největší překážkou při nabízení léčby závislým uživatelům fakt, že závislí se v následku kriminalizace báli státních úředníků. João Castel-Branco Goulão, předseda hlavního portugalského úřadu zabývajícího se drogovou politikou, Institutu pro drogy a drogovou závislost (Instituto da Droga e da Toxicodependência, IDT), zdůraznil, že před rokem 2001 byl jeho největším problémem strach drogově závislých hledat léčbu – a to hlavně u státních organizací, které ji nabízely –, protože se báli možného zatknutí a soudního stíhání. Jedním z hlavních důvodů pro dekriminalizaci bylo tuto bariéru odstranit a nabídnout účinné možnosti léčby závislým, kteří už se nebudou bát stíhání. Navíc dekriminalizace uvolnila prostředky, které mohly být přesměrovány na léčbu a další programy na snížení negativních dopadů.

Souvisejícím důvodem pro dekriminalizaci byla myšlenka, že odstranění stigmatu spojeného s trestním stíháním za užívání drog odstraní překážku pro ty, kteří sami chtějí podstoupit léčbu. I v těch zemích, kde uživatelé drog běžně nejsou odsuzováni k odnětí svobody – např. ve Španělsku –, zůstává stigma za odsouzení za trestný čin. „Portugalský přístup se právě této stigmatizaci snaží zabránit.“[19]

I před dekriminalizací bylo stíhání – a odnětí svobody – za pouhé držení či užívání vzácnou, avšak reálnou možností. Tehdy počet trestních stíhání lidí obviněných za pouhé držení dosahoval podobných hodnot jako počet trestních stíhání lidí obviněných za obchod s drogami (viz tabulka 3).[20] Občané měli tedy velký strach z toho, že budou označeni za uživatele drog, a stigma spojené s těmito obviněními bylo značné i bez trestu odnětí svobody.

Portugalští političtí činitelé a experti na drogy v rozhovorech skutečně potvrzují, že uvítali dekriminalizaci navzdory svému přesvědčení, že povede ke zvýšení užívání. Přesto podporovali dekriminalizaci jako nejlepší možnost minimalizovat všechny problémy spojené s drogami, včetně závislosti:

Neočekáváme, že dekriminalizace způsobí zvýšení počtu dostupných drog nebo uživání nových typů drog. Nicméně všeobecně se věří, že dekriminalizace zvyšuje potřebu prevence, například bude potřeba veřejnosti sdělit, že dekriminalizace neznamená toleraci užívání drog… Panuje shoda na tom, že dekriminalizace kvůli destigmatizaci užívání drog přiměje více uživatelů, aby se šli léčit. Tím se zvýší potřeba léčby.[21]

Jinak řečeno, dekriminalizace nikdy nebyla považována za znamení kapitulace před nevyhnutelností zneužívání drog. Naopak, byla a stále je považována za nejefektivnější strategii pro boj s narkomanií a škodami, které narkomanie způsobuje. Kvůli tomu je podle Národního plánu proti drogám a drogovým závislostem pro roky 2005-2012 (vypracovaného v roce 2004) potřeba zaměřovat se na prevenci, snižování poptávky a negativních dopadů, a stejně tak na maximalizaci dostupnosti léčby pro ty, kteří ji hledají.

Institut pro drogy a drogovou závislost (IDT) zůstává v Portugalsku vedoucím úřadem v oblasti dohledu nad drogovou politikou. Za svůj hlavní úkol a hlavní úkol dekriminalizačního zákona nadále považuje následující:

Tento zákon zúčelňuje prostředky v kontextu zmenšování poptávky posíláním závislých do léčení a zahrnuje i ty co nejsou závislí, ale potřebují speciální pomoc. Očekáváme, že tento zákon přispěje k vyřešení problému integrovaným a konstruktivním způsobem, pohlížením na závislého jako na nemocnou osobu, která nicméně musí být zodpovědná za své jednání, které je pořád v Portugalsku považováno za přestupek.[22]

Institut IDT to shrnuje následovně: „Omezení poptávky je jasně naším hlavním úkolem.“[23]

Pohled na Portugalsko v kontextu Evropské unie

Ačkoliv drogová politika se v jednotlivých zemích EU podstatně liší, existují jisté obecné trendy, které jsou pro státy EU společné, zejména v souvislosti s otázkou, jak by mělo právo regulovat užití drog pro osobní potřebu. Ačkoliv mnoho států EU nadále zdůrazňuje aspekt trestního postihu při zacházení s uživateli drog, řada států se stále více přiklání k přístupu založenému na ochraně veřejného zdraví, který užívání drog pro osobní potřebu považuje spíše za problém zdravotnictví než trestání.

Danilo Balotta, který je institucionálním koordinátorem EMCDDA, používá francouzský termín „zezdravotnění“ („healthification“ - pozn. překladatele), aby označil jasný trend při hledání konsensu EU v oblasti drogové politiky. Speciálně v případě konopí je faktický odklon od kriminalizace téměř jednomyslný. Výroční zpráva EMCDDA za rok 2007 k tomu uvádí: „Obecný trend v Evropě je posun od trestněprávních opatření, postihujících držení a užívání malého množství konopí, směrem k přístupům, které se zaměřují na prevenci a léčbu.“[24] Výňatek ze zprávy EMCDAA za rok 2005, Nelegální užívání drog v EU: legislativní přístupy, shrnuje:

V členských zemích EU můžeme bez ohledu na různé pozice a postoje pozorovat trend, že na nelegální užití drog se (včetně přípravného jednání) nahlíží jako na relativně „méně závažný“ přečin, jehož trestání odnětím svobody a podobnými sankcemi by bylo nepřiměřené.[25]

Přesto agentura varuje, že „by bylo chybou vymezit [tyto změny] jako trend směřující k 'uvolnění' nebo 'zmírnění' drogových zákonů v Evropě.“[26] Dokonce i tam, kde jsou uvěznění a další trestní sankce za užití drog upozaděny, platí, že většina zemí EU pouze sleduje cíl, aby byly stanovené sankce efektivnější a přiměřené – nikoliv aby bylo užití drog legalizováno.

Bez ohledu na to, že všeobecná představa o kriminalizaci přetrvává, došlo mezi všemi státy EU během několika posledních let k široké shodě na zásadách drogové politiky. EMCDDA nazývá tento konsensus GBE, což je zkratka pro globální, vyvážený a podložený přístup k drogové politice. Globální v této formulaci znamená uznání, že všechny aspekty drogové politky – prevence a potlačování pašeráctví – vyžadují mezinárodní úsilí. „Vyváženost“ zahrnuje jednak smysl pro přiměřenost a jednak přibližně stejný důraz na snížení nabídky i poptávky. „Podloženost“ vyjadřuje podmínku, aby se všechna politická rozhodnutí opírala o fakta a vyloučila morální nebo ideologické úvahy.

Tento trend je zřejmý nejen na pomalém odklonu od kriminalizace užití malého množství konopí, který de facto probíhá, ale také na rostoucí přijatelnosti ještě kontroverznější politiky „snížení negativních dopadů“ napříč EU. Jak uvádí výroční zpráva EMCDDA za rok 2007:

Téma snižování škodlivosti bylo v minulosti ještě kontroverznější. To se ale mění a snižování škodlivosti se jako součást rozsáhlého balíčku opatření ke snížení poptávky vymezuje jako samostatná část evropského přístupu. To je zřejmé z faktu, že substituční léčba opiáty i programy pro výměnu jehel a stříkaček se nyní uskutečňují prakticky ve všech členských státech EU…[27]

Během 10 let se dostupnost opatření, která snižují škodlivost, jako např. substituční léčba opiáty, zlepšila napříč EU desetkrát.[28]

Jak bylo zmíněno výše, jiné státy EU přijaly něco, co lze fakticky považovat za dekriminalizaci, ačkoliv výslovně „dekriminalizaci“ užití drog nikdy nevyhlásily. Ve Španělsku je například „uživatel drog i nadále postaven před trestní soud, ačkoliv za pouhé užívání drog mu trest odnětí svobody uložit nelze.“[29] Navíc ve španělských drogových zákonech existuje mezera, přičemž veřejné užívání drog je zakázáno, nicméně soukromé nikoliv, a španělští zákonodárci tuto mezeru ponechávají.

Jiné způsoby faktické dekriminalizace se objevily v Německu, kde soud rozhodl, že uvěznění za přečin držení zanedbatelného množství drog má ústavní rozměr, a v Lucembursku, které připouští za užití konopí pouze uložení peněžitého trestu. Portugalsko nicméně zůstává jediným státem EU, který provedl výslovnou dekriminalizaci, a pro většinu drogových přečinů v EU i nadále převažuje trestněprávní rámec.

Výsledky portugalské dekriminalizace

Poté, co v roce 2001 Portugalsko uzákonilo svůj dekriminalizační program, užívání drog v mnoha kategoriích pokleslo, což dokládají nasbíraná data, zatímco v některých se zvýšilo pouze mírně nebo nepatrně. Žádná přehlídka hrůz, kterou oponenti dekriminalizace v Portugalsku předvídali a na kterou se odpůrci po celém světě odvolávali, se nekonala.

V mnoha případech došlo k přesnému opaku - užívání omamných látek kleslo a společenské problémy spojené s drogami byly v dekriminalizovaném režimu výrazně potlačeny. K pochopení reálných efektů portugalské dekriminalizace musíme porovnat užívání a trendy v Portugalsku se stavem v jiných zemích (EU, USA, Austrálie, Kanada), které kriminalizují i drogy k osobní spotřebě. V podstatě ve všech kategoriích Portugalsko překonalo drtivou většinu ostatních států, které se nadále drží režimu kriminalizace.

Výsledky v absolutních číslech

Míra užívání. V různých věkových skupinách došlo od dekriminalizace ke snížení počtu osob, které mají alespoň jednu zkušenost s drogou. Mezi dospívajícími ve věku 13-15 let se hodnota snížila z 14,1 % v roce 2001 na 10,6 % v roce 2006.[30] Mezi studenty ve věku 16-18 let se zvýšila z 14,1 % v roce 1995 na 27,6 % v roce 2001, kdy došlo k dekriminalizaci. V roce 2006 došlo ke snížení na 21,6 %.[31] U stejných skupin se snížil podíl osob mající zkušenost s psychoaktivními látkami díky dekriminalizaci také snížil.[32]

U nejdůležitějších skupin (13-15 let, 16-18 let) klesl v důsledku dekriminalizace podíl osob majících zkušenost s drogou téměř u všech látek (viz Obr. 4 a 5).[33]

U některých starších skupin (počínaje 19 až 24-letými), došlo k mírnému zvýšení užívání drog, obecně v letech 2001-2006, včetně malého nárůstu užívání psychoaktivních látek ve skupině 15-24 let[34] a výraznějšího nárůstu užívání nedovolených látek obecně.[35] Ve starších věkových skupinách se projevilo mírné zvýšení podílu osob se zkušeností s drogami. Tento nárůst je v populaci téměř nevyhnutelný v každém národě, bez ohledu na protidrogovou politiku a bez ohledu, zda jde o skutečný nárůst užívání drog. João Goulão z Institutu drog a drogových závislostí (IDT) vysvětluje, proč tomu tak je:

„Toto je očekávaný výsledek kohortového efektu, nejde o nárůst pravidelného užívání drog (starší lidé, kteří drogy nikdy nezkusili, jsou nahrazování novou generací, která mezi sebou nese určitě procento, které již tuto zkušenost má).[36]

Pokud jde o dlouhodobé účinky drogové politiky a nakládání s drogami, považují portugalští odborníci na drogovou problematiku, spolu s kolegy z ostatních zemí, za nejvýznamnější skupinu mladistvých a dospělých ve věku 15-24 let. Celosvětově je chování této věkové skupiny odborníky považováno za nejpoddajnější. Trendy, které se objevují v průběhu těchto let, jsou zdaleka nejhlasitější předzvěstí dlouhodobých změn v chování. Ve své studii o nárůstu užívání drog mezi mladými Američany z roku 2003 to vedoucí výzkumný pracovník Michiganské univerzity Lloyd Johnston vyložil takto:

Žáci osmých tříd byli předzvěstí změny sledované později u vyšších ročníků, takže skutečnost, že u nich nelze nadále pozorovat pokles v užívání různých drog může znamenat, že pokles, který byl nyní zaznamenán ve vyšších ročnících, zřejmě brzy skončí.[37]

Studie z roku 2008 o trendech v užívání drog v 17 zemích pěti kontinentů došla k závěru, že pozdně adolescetní léta jsou klíčem k budoucímu celoživotnímu užívání drog:

Ve většině zemí bylo rizikové období pro zahájení užívání drog významně soustředěno na dobu mezi patnáctým a dvacátým rokem, totéž období v užívání nelegálních drog oproti legálním je delší a posunuté ke staršímu věku.[38]

Jak se dalo očekávat, portugalští představitelé zdůrazňují dramatické trendy pozorované u těchto věkových skupin, následující uzákonění dekriminalizačního práva. Podíl osob užívajících drogy ve věku 15-24 let ukazuje velmi mírný nárůst, zatímco tentýž podíl se u kritické skupiny ve věku 15-19 let (kritické kvůli značnému číslu mladých začínajících uživatelů spadající do tohoto vymezení) ve skutečnosti po dekriminalizaci snížil (viz Obr. 6).[39]

Zatímco podíl osob užívajících marihuanu vzrostl ve skupině 16-18letých mezi roky 1999 a 2005 z 9,4 % na 15,1 % (z 12,3 % na 17,7 % pro drogy obecně), za stejnou dobu došlo k poklesu podílu osob užívajících heroin, pravděpodobně nejnebezpečnější drogou, z 2,5 % na 1,8 %.[40]

V době zavádění dekriminalizace byl portugalský problém s drogami výrazný kvůli vysoké úrovni problematického užívání drog a s tím i spojenými problémy. Především šlo o užívání heroinu a nitrožilní aplikaci, se kterou je spojeno riziko šíření HIV/AIDS a virové hepatitidy.[41]

Tomuto postdekriminalizačnímu poklesu předcházelo výrazné navýšení problémů s drogami v Portugalsku v roce 1990. Během devadesátých let se plynule zvyšovaly počty zadržených v souvislosti s užíváním heroinu a s drogovými delikty obecně.[42] Do roku 1998 bylo více než 60% zatčení provedených kvůli užívání nebo držení drog, ne kvůli prodeji. Během této dekády také došlo k nárůstu zadržených drog.[43]

Pro téměř všechny druhy drog platí, že podíl osob majících s nimi zkušenost byl v devadesátých letech vyšší než po zavedení dekriminalizace. (44) Podle počtu odsouzených došlo i ke stálému snižování objemu obchodu s drogami (viz Obr. 7).[45]

Jevy spojené s drogami. Dle předpodkladů došlo v Portugalsku po zavedení dekriminalizace ke zlepšení v oblasti léčebných programů a to jak objemu vydaných peněz, tak v ochotě klientů vyhledávat je,[46] což pomohlo místním i státním úřadům s realizací preventivních programů:

Počet osob podstupujících substituční léčbu poskočil mezi lety 1999 a 2003 o 147 % z 6040 osob na 14 877. Došlo k nárůstu počtů detoxikačních a terapeutických komunit a domů na půl cesty. Národní strategie vedla k výraznému zvětšení rozsahu léčebných i preventivních programů.[47]

Zatímco zastánci kriminalizace občas interpretují nárůst počtu osob, které vyhledávají léčbu, jako indikátor zhoršení problémů s drogami, zkušenost ukazuje pravý opak. Při výběru mezi závislými [A], kteří se bojí vyhledat léčbu kvůli strachu trestních sankcí, a závislými [B], kteří mohou volně vyhledat léčbu za dekriminalizovaného stavu, je jasně výhodnější varianta [B], neboť zvýšení počtu léčených snižuje počty závislých a umožňuje řízení a zmenšování újmy na zdraví spojené s drogami. Což je přesně ten důvod, proč po zvýšení počtu léčených díky dekriminalizaci, došlo k významnému zmenšení újmy na zdraví spojené s drogami.

Ve zprávě Institutu pro drogy a drogové závislosti portugalského ministerstva zdravotnictví stojí: „Dostupné indikátory ukazují efektivní působení na úrovni léčby (..) a ve zmenšování újem na zdraví.“[48] Navíc klesá i podíl drogově závislých mezi nově infikovanými HIV-pozitivními.[49] Pozitivní trend stabilního počtu HIV pozitivních od roku 2004 podle zprávy z roku 2006

může být ovlivněn (…) implementací nových opatření, která mohou vést ke snížení nitrožilního užívání (…) nebo alespoň k lepším hygienickým podmínkám, které indikuje počet vyměněných stříkaček v národním programu „Řekni ne použitým jehlám“.[50]

Nejvýznamnějším faktem je značné každoroční snížení nově hlášených případů HIV a AIDS mezi závislými od roku 2001 (Obr. 8).[51]

Také podíl drogově závislých mezi nově diagnostikovanými pacienty s HIV a AIDS během tohoto období plynule klesal (Obr. 9).[52]

Pravděpodobně ze stejných důvodů došlo od roku 2000 celostátně k mírnému poklesu nových případů hepatitidy typu B a C,[53] což analytici připisují zlepšení léčebných programů, které bylo umožněno dekriminalizací:

Kvůli relativně vysokému rozšíření nitrožilní aplikace heroinu mělo Portugalsko vážné problémy s šířením HIV a dalších krví přenosných virů. Například v roce 1999 mělo Portugalsko v rámci EU největší podíl HIV pozitivních mezi injekčními uživateli. (…) Z pohledu veřejného zdraví je substituční léčba a výměna jehel důležitým prvkem portugalské strategie. Mezi lety 1999 a 2003 došlo k 17% poklesu oznámení nových případů HIV spojených s užíváním drog. (…) Přes vzrůstající počet osob v léčebných programech došlo také ke snížení počtu sledovaných případů hepatitidy typu B a C.[54]

Kromě snížení počtů nemocných došlo i ke snížení mortality vázané na drogy. Přestože od roku 2002 došlo k podstatnému zvýšení počtu toxikologických zkoušek jako součástí pitev, podíl pozitivních výsledků je mnohem menší než v letech 2000 a 2001 (Obr. 10).[55]

Například v roce 2001 bylo pozitivních 280 z 1259 posmrtných toxikologických zkoušek, zatímco v roce 2006 šlo pouze o 216 z 2308 provedených zkoušek.

V konkrétních číslech došlo pro každou zakázanou látku mezi lety 2002 a 2006 u úmrtí spojených s drogami ke snížení nebo zachování stavu ve srovnání s rokem 2001. Například v roce 2001 došlo k 281 úmrtím s pozitivní zkouškou na opiáty (včetně heroinu). Toto číslo se po dekriminalizaci snížilo na 133 v roce 2006 (Obr. 11).[56]

Jak bylo řečeno, těmto postdekriminalizačním poklesům předcházelo v Portugalsku výrazné zvýšení problémů s drogami během devadesátých let 20. století, během kterých se počet náhlých úmrtí spojených s drogami téměř každoročně zvyšoval, od roku 1989 do roku 1999 až desetinásobně na téměř 400 případů (Obr. 12 a 13).[57]

Celkový počet úmrtí s pozitivním výsledkem toxikologické zkoušky se od roku 1999 snížil z téměř 400 na 290 v roce 2006.

Během devadesátých let (podobně jako počet úmrtí) raketově stoupl i počet případů AIDS spojených s užíváním drog[58] a větší bylo i rozšíření HIV a hepatitidy.[59] Proto v tomto srovnání s předdekriminalizačními trendy vycházejí docela dobře i kategorie, u kterých došlo po dekriminalizaci ke zhoršení v absolutních číslech.

Již v devadesátých letech se díky zvýšenému informování veřejnosti zastavila vlna infekcí HIV a dalších pohlavně přenosných chorob, avšak po dekriminalizaci se tento pozitivní trend ještě zesílil, jak již bylo zmíněno. Důvody tohoto zlepšení potvrdili mnozí dotázaní portugalští a evropští odborníci. Jednomyslně se shodli, že pozitivní trendy jsou důsledkem dekriminalizace a schopností Portugalska poskytovat rozsáhlejší a efektivnější léčbu a osvětu:

Všichni respondenti se shodli, že dekriminalizace byla pro existující uživatele prospěšná, zejména díky dřívějšímu intervenci a poskytnutí objemnější terapeutické a cílené reakce jak na drogy, tak na problémy s nimi spojené. Díky existenci lepšího systému včasné detekce a doporučení k léčbě se podařilo zvýšit schopnost řešit problémy a škody vázané na drogy.[60]

Efekty dekriminalizace v kontextu Evropské unie

Výsledky srovnávání portugalských trendů před dekriminalizací s trendy po dekriminalizaci musí být zasazeny do kontextu vývoje ve stejném období ve zbytku Evropy. Každé takové zasazení však vždy narazí na jednu závažnou kompikaci. Přestože je EMCDDA pověřena koordinací sestavování jednotného systému zpracovávání drogových statistik mezi státy EU, její nedostatečná autorita spolu s nedostatkem zdrojů v mnoha státech EU vyúsťuje ve velmi nízkou reálnou vypovídací schopnost. Mnoho států EU, především těch chudších, často mnoho let otálí, než podniknou komplexní průzkum drogové problematiky, a dokonce i ty státy, které výsledky zveřejňují pravidelně, používají ukazatele, které se často mírně odlišují ve srovnání s předchozí použitou metodikou nebo s metodikou jiných států EU.

Navzdory výše zmíněným obtížím lze přece jen jisté smysluplné srovnání učinit. Drogové ukazatele se zřídka mění rok od roku. Proto srovnání mezi státy EU v ukazatelích jako je míra rozšíření či sociální dopady, stále mohou být užitečná, přestože jsou porovnávány údaje z různých let nebo jsou měřeny na vzorku populace, který je definován mírně odlišně. Srovnánání takových mírně odlišných ukazatelů sice postrádá matematickou přesnost, nicméně stále představuje významnou analytickou pomůcku.

Podle výroční zprávy EMCDDA z roku 2007 („Stav problému s drogami v Evropě“) je užívání drog ve státech EU na historicky nejvyšších hodnotách, nicméně ve většině oblastí došlo ke stabilizaci a situace v některých podporuje mírný optimismus.[61] Tento trend vysokých hodnot užívání drog je nejlépe vidět u dvou v EU nejrozšířenějších - marihuany a kokainu, následovaných daleko méně rozšířenými amfetaminy. Podíl cracku (volná báze kokainu, nejnávykovější forma) zůstává v EU zanedbatelný.[62] Od roku 2000 množství drogových trestných činů napříč státy EU stabilně roste. (Obr. 14).[63]

Zkušenosti s marihuanou má, alespoň podle historických měřítek, vysoký podíl obyvatel, přesto pouze malá část z nich užívá marihuanu pravidelně a intenzivně.[64] Předpokládá se, že v roce 2006 užívalo kokain 3,5 milionu Evropanů, v roce 2007 už 4,5 milionu.[65] Všechny měřitelné údaje ukazují vzestupný trend užívání kokainu v EU.[66]

V kontextu unijních trendů jsou portugalské statistiky pozoruhodně nízké. Pět let dekriminalizace shrnula zpráva o portugalské drogové politice z roku 2006, která konstatuje, že podíl osob majících zkušenost s drogou je v celé populaci i mezi žáky a studenty pod průměrem EU.[67]

V období do roku 2001 do roku 2005 mělo v Portugalsku ve věkové skupině 15-64 let zkušenost s marihuanou vůbec nejmenší procento obyvatel v celé EU, zatímco většina států EU má tuto hodnotu dvakrát a třikrát větší (Obr. 15 a 16).[68]

Podobně to vypadá i pro druhou nejběžnější evropskou drogu - kokain. Za stejné období má ve stejné věkové skupině pouze pět států nižší podíl osob se zkušeností s kokainem než Portugalsko. Většina dosahuje dvou-, tří- nebo čtyřnásobku portugalských hodnot, včetně zemí s nejtvrdší kriminalizační politikou (Obr. 17).[69]

V přímé návaznosti na dekriminalizaci došlo v Portugalsku téměř u všech drog ke snížení podílu osob s alespoň jednou životní zkušeností na hodnoty výrazně nižší, než jsou běžné ve zbytku Evropy. Tento podíl činil v roce 2006 u marihuany 8,2 %[70] zatímco evropský průměr činí 25 %.[71] Podíl 8,2 % obyvatel s životní zkušeností s marihuanou v Portugalsku (tedy 8,2 % občanů Portugalska ve studovaném věkovém rozsahu alespoň jednou v životě zkusilo marihuanu) je téměř shodný s podílem užívání pro státy EU pouze za minulý rok - 7,1 % (7,1 % tedy užívalo marihuanu v posledním roce).[72]

Podíváme-li se na čísla, v rozšířenosti užívání amfetaminů[73] a extáze po Evropě vychází z porovnání Portugalsko jako jedna z nejlepších zemí (např. rozšířenost extáze 1,6 % je nižší než v téměř každé zemi EU).[74] Ten samý závěr si můžeme udělat při pohledu na data užívání heroinu a injekčních stříkaček (porovnejte 2,6% rozšíření heroinu mezi studenty z roku 2006 s několika dalšími Evropskými zeměmi s podstatně vyššími hodnotami; viz ilustrace 18).[76]

Co se týče rozšířenosti životní zkušenosti s kokainem mezi věkovou skupinou studentů, ta je v Portugalsku 1,6 %, zatímco obecně v Evropě dosahuje výrazně vyšší hodnoty — 4 procent.[77] Jak v roce 2007 reportovala EMCDDA ve svojí zprávě, „na základě nedávných národních populačních výzkumů v EU a Norsku se odhaduje, že kokain byl užit přinejmenším jednou… více než 12 miliony Evropanů, což představuje téměř 4 procenta všech dospělých osob.“[78]

Opět, postdekriminalizační Portugalsko — s 1,6 procenty — se blíží dolní hranici rošířenosti, zatímco ve zbytku EU „kolísají národní data o zjištěné zkušenosti s drogami mezi 0,2 a 7,3 % s tím, že tři země hlásí hodnoty vyšší než 5 procent (Španělsko, Itálie, Spojené království).“[79] S kokainem obecně Evropa zažívá „celkový nárůst spotřeby.“[80] Nárůst (ve skupině 15-34 let) lze vysledovat ve většině států EU (viz ilustrace 19).[81]

Obecně je nadále spotřeba drog všech kategorií nižší v zemích EU, než v zemích mimo EU, kde přijali mnohem kriminalizovanější přístup k užívaní drog:

Odhadovaná spotřeba marihuany je, v průmeru, výrazně nižší v Evropské unii než v USA, Kanadě či Austrálii. Co se týče stimulantů, úroveň spotřeby extáze se globálně příliš neliší, ačkoliv podle zpráv z Austrálie je tam rozšíření vyšší a v případě amfetaminů je spotřeba vyšší v USA a Austrálii než v Evropě a Kanadě. Rozšíření spotřeby kokainu je vyšší v USA a Kanadě než v Evropské unii a Austrálii.[82]

A vskutku, průzkum užívání drog z roku 2008, který byl proveden mezi Američany, zjistil, že Spojené státy mají nejvyšší úroveň nelegálního užívání kokainu a marihuany na světě. Nález byl výsledkem šetření provedeném v 17 zemích - na Amerických kontinentech (Kolumbie, Mexiko, Spojené státy), v Evropě (Belgie, Francie, Německo, Itálie, Nizozemí, Španělsko a Ukrajina), na Středním východě a v Africe (Izrael, Libanon, Nigérie, Jihoafrická republika), v Asii (Čína a Japonsko) a v Tichomoří (Nový Zéland).[83] Magazín Science Daily 1. července 2008 napsal:

Průzkum 17 zemí zjistil, že i přes svou represivní drogovou politiku jsou Spojené státy na předním místě v nelegální spotřebě kokainu a marihuany. Studie vytvořená Louisou Degenhardtovou (University of New South Wales, Sydney, Austrálie) a kolegy je založena na Složeném mezinárodním dotazníku Světové zdravotnické organizace (CIDI WHO) a je uveřejněna v Plos Medicine tento týden.
Autoři zjistili, že 16,2 % lidí ve Spojených státech zkusilo kokain, což je úroveň mnohem vyšší, než měla kterákoliv jiná země v průzkumu (druhý v pořadí se umístil Nový Zéland, kde 4,2 % obyvatel přiznalo, že zkusilo kokain). Užívání marihuany bylo nejvyšší v USA (42,4 %), následováno Novým Zélandem (41,9 %).[84]

Rozšíření kokainu ve Spojených státech bylo o tolik vyšší než v ostatních zemích, že to výzkumníci formálně charakterizovali jako „vyčnívající“.

USA vyčnívaly ve zkušenostech s kokainem se svými 16 % respondentů, kteří přiznali, že zkusili kokain alespoň jednou v životě, v porovnání s 4-4,3 % v Kolumbii, Mexiku, Španělsku a na Novém Zélandě a extrémně nízkými proporcemi v zemích Středního východu, Afriky a Asie.[85]

Studie také zjistila, že „část respondentů, kteří kdy zkusili marihuanu byla nejvyšší v USA (42 %).“[86] Rozsah užívání drog v USA v porovnání se všemi ostatními zeměmi, které se účastnily průzkumu, je ilustrován tabulkou 2, která zobrazuje zvlášť zkušenosti s kokainem a marihuanou.

Obdobná tabulka (Tabulka 3) obsahuje rozšíření mezi mládeží v každé zemi (15 let a mladší a poté zvlášť 21 a mladší) a potvrzuje také mnohem vyšší hodnoty právě v USA.

Tato zpráva výslovně ukazuje, že represivní kriminalizační zákony nesnižují spotřebu drog a některá data dokonce naznačují, že by realita mohla být právě opačná:

Země se striktnější politikou vůči nelegálnímu užívání drog neměly tyto drogy na nižší úrovni než země, které mají liberálnější politiku. V Nizozemí, kde platí liberálnější pravidla než v USA 1,9 % lidí zkusilo kokain a 19,8 % zkusilo marihuanu.[87]

Koncept této zprávy institutu Cato byl odeslán úřadům Spojených států, zodpovědným za drogovou politiku — na centrálu Drug Enforcement Administration, do kanceláře DEA v Madridu (která má jurisdikci interagovat s portugalskými úřady) a Úřadu národní politiky pro kontrolu drog — společně se seznamem otázek, na které požadovali autoři odpověď. Tyto otázky se zaměřovaly na racionální zdůvodnění přístupu USA ke kriminalizaci drog ve světle trendu mnohem vyššího rozšíření drog mezi Američany. Obzvláště srovnáme-li tuto zhoršující se situaci s mnohem lepšími čísly z dekriminalizovaného Portugalska. I přes opakované výzvy nikdo na tyto otázky neodpověděl.

Dle úřadů EU zabývajících se drogovou politikou, obecně nevykazují Spojené státy příliš zájmu o pochopení zlepšujících se trendů v Evropě a v Portugalsku obzvlášť. Tedy trendů, které jasně vyúsťují v prostředí liberalizace drogové politiky a dekriminalizaci. Právě naopak, v průběhu posledních dvou desetiletí USA zaslepeně prosazuje vyšší kriminalizaci a vypadá to, alespoň podle úřadů EU, že se zajímají výslovně pouze o vynucování, spíše než o empiricky prokázané změny v drogové politice na úrovni uživatelů, vytvořené za účelem zvládnutí spotřebitelské úrovně a zmírnění s drogami souvisejících problémů.

Po celém světě se prokazuje, že striktní kriminalizační politika nesnižuje spotřebu drog. Pokud něco, tak můžeme sledovat spíše opačný trend. Do nebe letící spotřeba drog, která se neustále zvyšuje právě ve Spojených státech, kde jsou vysoce kriminalizovány, v porovnání s dekriminalizovaným Portugalskem a jeho relativně nízkými a zvládnutelnými hodnotami, tvoří silný argument pro dekriminalizaci.

Závěr

Obavy hlásané oponenty portugalské dekriminalizace se ukázaly být liché, zatímco očekávaný přínos se z velké části potvrdil. Narozdíl od mnohých státu EU, kde dochází k eskalaci problémů s drogami, vykazuje Portugalsko od roku 2001 témeř ve všech ukazatelích stagnaci nebo zlepšení. V některých klíčových demografických kategoriích došlo díky dekriminalizaci ke snížení užívání drog, zatímco napříč Evropskou unií je užívání na vzestupu - a to i ve státech, které jsou zastánci nejtvrdšího postupu proti držení drog a jejich užívání.

Osvobozením společnosti od strachu z trestního stíhání a věznění kvůli užívání drog dosáhlo Portugalsko dramatického zlepšení, pokud jde o schopnost podpořit závislé ve využívání léčebných programů. Peníze, kterými byla dříve financována represe uživatelů drog, nyní slouží k poskytování léčebných programů. Tento vývoj spolu s portugalskou snahou o snižování škodlivých následků vyústil v dramatické zmírnění sociálních neduhů spojených s drogami, včetně snížení počtu úmrtí a šíření nemocí. Ideálně by měla léčba být výhradně dobrovolná, ale portugalské řešení je rozhodně lepší než kriminalizace.

Portugalci správně rozpoznali výhody dekriminalizace, proto neexistuje reálný politický tlak na návrat k předchozí praxi kriminalizace. Vládní odborníci na drogovou problematiku jsou v podstatě jednotní v názoru, že dekriminalizace poskytla zemi nejlepší možnou páku na problémy s drogami. Jejich názor je podepřen získanými daty, a proto by portugalskou cestu měly zvážit i ostatní státy.

Reference

Všechny reference lze pod stejnými čísly najít v originální studii.

© Piráti, 2017. Všechna práva vyhlazena. Sdílejte a nechte ostatní sdílet za stejných podmínek. Podmínky použití.