Daniel Mazur (* 26. května 1978) je příznivcem Pirátské strany od r. 2013, členem od 2014. Narodil se v Praze, má tu trvalé bydliště a vede místní sdružení Pirátské strany na Praze 5.

První trochu výchovy k aktivitě ve veřejném životě jsem dostal během střední školy díky zapojení do International Young Naturefriends a českého sdružení Duha. Trvale mě zajímá realita globálního světa, propojení lidí, vlád a finančního sektoru ve vztahu ke stavu životního prostředí. Zabývám otázkami skloubení reálné ekonomiky s kulturním a přírodním životním prostředím. Tato témata je třeba rozvíjet ve veřejném prostoru, i zahrnovat do vzdělávání. Pro kvalitu života považuji za klíčové rozvíjet občanskou společnost, protože jen tak mohou být politická rozhodnutí dostatečně kontrolovaná a (v ideálním případě) už připravovaná v souladu se zájmy maxima občanů.

Pirátům jsem začal pomáhat po parlamentních volbách 2013, kdy jsem nenašel jinou stranu, která by směřování řešila širokou diskuzí a demokratickým hlasováním. Od té doby politický vývoj postupuje a vedení země se mění, ale stále vidíme kolem hlavně heslovitou doktrínu a řízení etablovanými straníky (nebo faktickým vlastníkem strany) shora. Pirátská strana se také vyvíjí, zvlášť úspěch ve sněmovních volbách si vynutil organizační změny. Stále se tu ale většina věcí probírá, hlasuje a organizuje napříč stranickou strukturou.

Náš systém školství trpí spoustou neduhů, počínaje dlouhodobým podfinancováním a konče řadou pokusů o vylepšení, které v důsledku hlavně zvýšily administrativní povinnosti učitelů. Školství se měřitelně nezlepšilo, u většiny dopadů změn byly drobné úspěchy převážené negativy. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a další školské orgány mají řadu jasných metodik a předpisů, ale pořád jsou jejich rozhodovací pochody příliš často černou skříňkou.

Šestý pražský obvod je díky mezinárodnímu letišti na jedné straně a Hradčanech na druhé přirozeným prostorem setkávání a střetávání „velkého“ a „malého“ světa. Naše přednosti i nedostatky jsou tady více než jinde v republice na očích ostatním obyčejným lidem, kteří přilétají jako turisté, za studiem nebo za prací. Především ale je šestka místem pro život sta tisíc lidí. Ti se potřebují denně dostat do zaměstnání, školek a škol, k lékařům a na úřady, ale především potřebují hezké prostředí a řádnou porci zeleně pro odpočinek, abychom se domů nechodili jenom vyspat a abychom čas venku chtěli trávit i jinak než výše uvedenými jízdami do rachoty a zpět.

Radnice Prahy 6 udělala za dvacet let spoustu kroků vedoucích k tomu, že je na šestce prakticky bez výjimky dobře k žití. Zvlášť na mém domácím sídlišti na Dědině je ten rozdíl zásadní. V posledních letech se ale dopouští přehmatů (Key Investments) a kroků již směřujících proti stavu, aby „se nám tu dobře žilo“ nebo trochu zprofanovaně „aby tu chtěly žít i naše děti“ (projekty výstaveb v Ruzyni nebo třeba šalamounské financování opravy tramvajové trati na Bílou horu). Informační věk je všude kolem nás a umožňuje, aby o všech veřejných zakázkách, probíhajících i plánovaných, všichni mohli vědět i bez stanování před fyzickou úřední deskou. Proč nemůžeme vědět automaticky, na kolik let dopředu jsou uzavřené smlouvy o sekání trávníků nebo o pronájmu obecních prostor soukromým firmám? Proč je tajné, jaké nájmy se v jednotlivých obecních prostorách platí? To je v zájmu firem, které již takové smlouvy s obcí mají, a lidí na ně napojených, ale proti zájmu všech ostatních firem i občanů Prahy 6.