Řada omylů v popleteném copyrightu

napsal Richard Stallman, přeložil Jakub Michálek

V právu copyrightu se děje něco podivného a nebezpečného. Podle Ústavy Spojených států existuje copyright, aby prospěl uživatelům – těm, kteří čtou knihy, poslouchají hudbu, dívají se na filmy nebo používají software – nikoliv kvůli nakladatelům nebo autorům. Ale i když lidé čím dál tím víc odmítají a porušují omezení copyrightu, která jim byla uložena „pro jejich prospěch“, vláda Spojených států přidává další omezení a vyhrožuje veřejnosti novými tvrdými sankcemi.

Proč se politika copyrightu obrátila přímo proti svému zamýšlenému účelu? A jak ji můžeme vrátit zpět k původnímu účelu? Abychom problému porozuměli, měli bychom začít od kořene práva copyrightu ve Spojených státech: Ústavy Spojených států.

Při přípravě Ústavy Spojených států byl nadnesen názor, že by autoři měli mít monopol na copyright; tento názor byl zavržen. Zakladatelé naší země přijali jiné východisko, totiž že copyright není přirozené právo autorů, ale umělá koncese udělená autorům ve jménu pokroku. Ústava povoluje zavedení systému copyrightu v tomto odstavci (Článek 1, oddíl 8):

[V pravomoci Kongresu je] podporovat vědecký pokrok a užitečné znalosti a umění tím, že zajistí autorům a vynálezcům na omezenou dobu výlučné právo k jejich dílům a vynálezům.

Nejvyšší soud opakovaně potvrdil, že podporou pokroku se zde má na mysli prospěch uživatelů děl zatížených copyrightem. Například v případě Fox Film v. Doyal soud řekl:

Jediný zájem Spojených států a hlavní účel udílení [copyrightového] monopolu leží v obecném prospěchu, který má veřejnost z práce autorů.

Toto základní rozhodnutí vysvětluje, proč Ústava copyright nevyžaduje, ale pouze ho povoluje jako možnost — a také proč by měl trvat jen po „omezenou dobu“. Pokud by byl copyright přirozeným právem, které by autoři měli, protože by si ho zasloužili, nic by nemohlo ospravedlnit konec tohoto práva po určité době, stejně jako se nemůže žádný dům stát majetkem veřejnosti po uplynutí určité doby od výstavby.

Systém copyrightu znamená poskytování výhod a prospěchu nakladatelům a autorům; ale nikoliv kvůli nim samým. Poskytuje výhody, aby změnil jejich chování: Chce autory podnítit, aby napsali víc a víc publikovali. V důsledku toho vláda omezí právo veřejnosti pro její dobro, jako součást opatření, které poskytne veřejnosti více publikovaných děl. Právní učenci nazývají tuto představu „copyrightový kšeft“. Je to, jako když vláda nechá postavit dálnici nebo letadlo za peníze daňových poplatníků, jen místo peněz vláda utrácí naši svobodu.

Ale znamená tento kšeft výhodný obchod i pro současnou veřejnost? Existuje spousta alternativních kšeftů, ale který je nejvýhodnější? Každý problém politiky copyrightu musí počítat s tímto hlediskem. Pokud nepochopíme povahu naší otázky, dospějeme zpravidla ke špatnému řešení problému copyrightu.

Ústava zmocňuje k udělení práv copyrightu autorům. Ve skutečnosti autoři typicky převádějí tato práva na nakladatele; jsou to obvykle nakladatelé, nikoliv autoři, kdo vykonává tato práva a obdrží většinu zisku, ačkoliv i autoři někdy dostanou malou část. Proto jsou to obvykle nakladatelé, kdo lobbuje, aby se výlučné právo copyrightu prodloužilo. Abychom lépe zachytili realitu copyrightu, nikoliv tento mýtus, označuje tento článek za nositele práv místo autorů nakladatele. Také označení „čtenář“ zastupuje libovolného uživatele děl podléhajících copyrightu, ačkoliv jejich užití nemusí vždy znamenat čtení. Termín uživatelé je totiž vzdálený a abstraktní.

Copyrightový kšeft upřednostňuje veřejnost: Prospěch čtenářstva je jediným cílem; prospěch nakladatelů (který se vůbec dostavit nemusí) je pouze prostředkem k tomuto cíli. Zájmy čtenářů a nakladatelů jsou proto kvalitativně nesrovnatelné, pokud jde o přednost. První krok v popletení účelu copyrightu je pak postavení důležitosti nakladatelů naroveň důležitosti čtenářů.

Často se tvrdí, že účelem copyrightu v USA je „dosáhnout rovnováhy“ mezi zájmy nakladatelů a čtenářů. Ti, kteří citují tento výklad, označují tezi za jinou formulaci základní úvahy vyslovené Ústavou, jinými slovy ekvivalentní copyrightovému kšeftu.

Ale tyto dva výklady mají k ekvivalenci daleko; vycházejí z rozdílných představ a mají rozdílné důsledky. Představa rovnováhy předpokládá, že se zájmy čtenářů a nakladatelů liší ve významu jen kvantitativně, kolik důrazu bychom jim měli dát a na jaké okolnosti se vztahují. Aby se problém vymezil tímto způsobem, používá se často termín „zájmová skupina“, který předpokládá, že všechny druhy zájmů jsou u politických rozhodnutí stejně důležité. Toto hledisko odmítá kvalitativní rozlišování mezi zájmy čtenářů a nakladatelů, které vůbec vládní podíl na copyrightovém kšeftu odůvodňuje.

Tato záměna přináší dalekosáhlé důsledky, protože velká ochrana veřejnosti v copyrightovém kšeftu — spočívající v názoru, že copyrightové výsady lze ospravedlnit pouze ve jménu čtenářů a nikdy ve jménu nakladatelů — je představou rovnováhy zrušena. Protože je zájem nakladatelů brán jako cíl samotný, může ospravedlnit zájem veřejnosti; jinými slovy, představa „rovnováhy“ znamená, že výsady lze ospravedlnit ve jménu někoho jiného než veřejnosti.

Trochu praktičtěji, důsledek představy „rovnováhy“ znamená obrátit břemeno tvrzení proti změnám v copyrightu. Copyrightový kšeft ukládá břemeno nakladatelům, aby přesvědčili čtenáře k postoupení jistých svobod. Představa rovnováhy břemeno obrací, prakticky řečeno kvůli tomu, že nakladatelé budou nepochybně profitovat z jakýchkoliv dalších výsad. Dokud nebude možné prokázat újmu čtenářům, která by převážela profit nakladatelů, povede argument „rovnováhy“ vždy k tomu, že nakladatelé mají nárok na téměř libovolné výsady, které si vyžádají.

Protože představa „dosažení rovnováhy“ mezi nakladateli a čtenáři popírá, že čtenáři mají oprávněný primát, musíme ji zavrhnout.

Když vláda pro veřejnost něco koupí, jedná jejím jménem; ručí za dosažení nejlepšího možného obchodu — nejlepšího pro veřejnost, nikoliv pro druhou stranu obchodu.

Když například vláda podepíše smlouvu se stavební společností k vybudování dálnice, snaží se utratit co nejméně peněz veřejnosti. Vládní agentury používají veřejné dražby, aby cenu srazily dolů.

Trochu praktičtěji, cena nemůže být nulová, protože soutěžitelé tak nízko nesleví. Ačkoliv to není podstatné pro tuto úvahu, mají osobní práva obvyklá ve svobodné společnosti, včetně práva odmítnout uzavření nevýhodné smlouvy; ale dokonce i nejnižší částka bude pro některé soutěžitele dost vysoká, aby vydělali peníze. Takže tady skutečně existuje rovnováha svého druhu. Ale není to úmyslné vyrovnávání dvou zájmů, z nichž každý má zvláštní povahu. Je to rovnováha mezi veřejným zájmem a silami na trhu. Například u silnic se vláda snaží dosáhnout za peníze plátců mýtného nejlepšího obchodu, který lze uskutečnit v kontextu svobodné společnosti a svobodného trhu.

V copyrightovém kšeftu vláda utrácí naši svobodu místo peněz. Svoboda je cennější než peníze, takže odpovědnost vlády utrácet naši svobodu rozumně a výhodně je ještě větší než odpovědnost utrácet tak naše peníze. Vlády nikdy nesmí postavit zájmy nakladatelů naroveň svobodě veřejnosti.

Ačkoliv představa rovnováhy mezi zájmy čtenářů a nakladatelů je špatným pohledem na politiku copyrightu, skutečně lze hovořit o vážení dvou zájmů, totiž dvou zájmů čtenářů. V zájmu čtenářů je jejich vlastní svoboda v nakládání s vydanými díly; podle okolností však v jejich zájmu může být i podpora vydávání děl díky nějakému systému podnětů.

Slovo „rovnováha“ se v diskusích o copyrightu stalo zkratkou pro představu „dosažení rovnováhy“ mezi čtenáři a nakladateli. Proto by bylo zmatečné používat slovo „rovnováha“ v souvislosti s dvěma zájmy čtenářů. Potřebujeme jiný termín.

Obecně platí, že pokud má jedna strana dva cíle, které jsou ve vzájemném konfliktu a nelze je oba zcela naplnit zároveň, nazýváme rozhodování v této situaci „něco za něco“ (trade-off). Místo dosažení „správné rovnováhy“ mezi dvěma stranami je lepší představa „něco za něco“ mezi utrácením naší svobody a jejím ponecháním.

Omyl druhý v politice copyrightu sestává z maximalizace — nejen zvýšení — počtu vydaných děl. Chybná představa „dosažení rovnováhy“ povznesla nakladatele naroveň čtenářům; za to omyl druhý je staví vysoko nad čtenáře.

Pokud si něco pořídíme, zpravidla nevykoupíme celý obchod, ani si nekupujeme nejdražší model. Místo toho šetříme prostředky na další nákupy, takže si koupíme pouze konkrétní množství, které potřebujeme, a model, který nám stačí, nikoliv ten nejlepší. Zásada klesajícího výnosu naznačuje, že utracení všech peněz za jeden konkrétní výrobek způsobí pravděpodobně neefektivní alokaci zdrojů; zpravidla si tak necháme část peněz pro jiné účely.

Klesající výnosy fungují u copyrightu stejně jako u jiného zboží. První svobody, které bychom chtěli vyměnit, budou ty, které budeme nejméně postrádat a které nejvíce podpoří publikaci. Jak měníme další svobody, které jsou nám bližší, zjišťujeme, že každý obchod nás stojí více než ten předchozí, ačkoliv nám přináší méně výsledků v literatuře. Ještě před tím, než přínos klesne pod nulu, se můžeme rozhodnout, že to nestojí za to; tak si ujednáme kšeft, jehož výsledkem je zvýšení množství publikací, ale nikoliv nejvyšší možnou měrou.

Schválení cíle maximalizovat publikaci tyto moudřejší a výhodnější kšefty předem odmítá — diktuje veřejnosti, že musí postoupit téměř veškerou svobodu užívat díla jen za několik málo dalších publikací.

Trochu praktičtěji, cíl maximalizace publikací bez ohledu na vynaloženou svobodu podporuje rozšířená rétorika, která tvrdí, že kopírování pro osobní potřebu je nezákonné, nespravedlivé a morálně špatné. Například nakladatelé nazývají lidi, kteří kopírují, „piráty“, což je pomlouvačný termín připravený k onálepkování sdílení informací s vaším sousedem za útočení na lodě. (Tento pomlouvačný termín dříve užívali autoři pro nakladatele, kteří našli legální způsob, jak vydávat neautorizované edice; moderní užití nakladatelů je pravý opak.) Tato rétorika přímo odmítá ústavní základ copyrightu a přitom předstírá návaznost na nepochybné tradice amerického právního systému.

„Pirátská“ rétorika dosahuje širokého přijetí, protože pronikla média tak důkladně, že si jen málo lidí uvědomuje, jak je radikální. Působí účinně, protože pokud je kopírování pro osobní potřebu od počátku nelegitimní, nemůžeme proti požadavkům nakladatelů namítat, že jimi omezují naši svobodu kopírovat. Jinými slovy, pokud má veřejnost ukázat, proč by nakladatelé neměli dostat žádnou další moc, bude nejdůležitější důvod ze všech — totiž „chceme kopírovat“ — předem vyřazen.

Tento přístup nedovoluje argumentovat proti zvyšování moci copyrightu jinak než jejich vedlejšími důsledky. Proto odpůrci rostoucí moci copyrightu citují skoro výhradně vedlejší problémy a nikdy se neopovažují citovat svobodu šířit kopie jako legitimní veřejnou hodnotu.

Trochu praktičtěji, cíl maximalizace umožňuje nakladatelům argumentovat, že „určitá praxe snižuje naše tržby — nebo si myslíme, že by je mohla snižovat — a tedy předpokládáme, že snižuje počet vydaných publikací o určité neznámé množství, a tedy by měla být zakázána.“ Dojdeme k pobuřujícímu závěru, že veřejný prospěch lze měřit tržbami nakladatelů: Co je dobré pro Velký obsah je dobré pro Spojené státy.

Jakmile nakladatelé získali souhlas s cílem maximalizace publikačního výstupu za každou cenu, pokračují dále, aby dovodili nutnost maximální právní ochrany jakéhokoli představitelného užití díla nebo aplikace právních nástrojů jako například “licence až po rozbalen픹⁾ k dosažení obdobného výsledku. Tento cíl, který efektivně likviduje “spravedlivé užití” a “právo prvního prodeje”, tlačí na všech úrovních, od států USA po mezinárodní organizace.

Tento krok je nesprávný, protože striktní copyrightová ochrana znemožní vytváření nových užitečných děl. Například Shakespeare založil některé své hry na výtvorech svých předchůdců, publikovaných několik desítek let před ním. Pokud by se na něj vztahovaly současné autorské zákony, jeho hry by byly nelegální.

Dokonce i v případě, že požadujeme maximalizaci publikační činnosti bez ohledu na cenu, kterou zaplatí veřejnost, znamená maximalizace moci nakladatelů špatnou cestu. Tento proces totiž zničí publikační činnost sám o sobě.

Současný trend v copyrightové legislativě je předat nakladatelům větší moc na delší dobu. Základní představy o copyrightu, které jsou pokrouceny řadou omylů, zřídka nabízejí možnost odporovat. Zákonodárci mažou veřejnosti med kolem huby, že copyright vytvořili pro ni, zatímco ve skutečnosti udělají cokoliv, co se nakladatelům zamane.

Například senátor Hatch promluvil při představení senátního návrhu zákona č. 483 z roku 1995, který zvyšuje dobu trvání copyrightu o 20 let, takto:

Věřím, že jsme jsme dosáhli kýženého stavu s ohledem na otázku, zda současná doba copyrightu vhodně chrání zájem autorů a příbuznou otázku, zda doba ochrany dále poskytuje dostatečný podnět ke tvorbě nových autorských děl.

Zákon prodloužil copyright na všechny knihy, které byly napsané od dvacátých let minulého století. Tato změna byla bezplatnou pozorností pro nakladatele,²⁾ aniž by jakkoliv prospěla veřejnosti, protože neexistuje způsob, jak retroaktivně zvýšit dnešní počet knih vydaných v minulosti. Přesto veřejnost zaplatila svou svobodou, která má dnes význam — svobodou šířit knihy z uvedeného období.

Zákon rovněž prodloužil copyright na díla, která teprve budou napsána. Na díla vytvořená na objednávku trvá copyright 95 let místo 75 let. To by teoreticky mohlo podnítit k sepisování nových děl, ale jakýkoliv nakladatel, který tvrdí, že potřebuje tento další podnět ke zvýšení produkce, by měl své tvrzení doložit plánovanou rozvahou na dalších 75 let do budoucnosti.

Kongres samozřejmě argumenty nakladatelů nezkoumal: Zákon prodlužující copyright byl přijat v roce 1998. Nazýval se zákon o prodloužení copyrightu neboli „zákon Sonnyho Bona“, podle svého zpravodaje, který zemřel ve stejném roce před vydáním. Jeho vdova, která vykonávala funkci po zbytek jeho funkčního období, prohlásila:

Sonny vlastně chtěl, aby ochranná doba copyrightu trvala navěky. Mám informace od spolupracovníků, že by taková změna porušovala Ústavu. Všechny vás vybízím, abyste se ke mně přidali. Společně posílíme naše copyrightové zákony všemi možnými způsoby. Jak víte, existuje také návrh Jacka Valentiho, aby doba trvala navždy bez jednoho dne. Možná by se na to měl výbor podívat na příštím Kongresu.

Nejvyšší soud později rozhodoval v případě, který měl zákon zrušit z důvodu retroaktivní extenze, která nemůže splnit ústavní cíl podpory pokroku. Soud reagoval tím, že odmítl příslušnost k posouzení této otázky; v otázce copyrightu jde v Ústavě jen o nezávazné politické prohlášení.

Další zákon byl přijat v roce 1997 a zavedl trestný čin rozmnožování dostatečného počtu kopií libovolné vydaného díla, dokonce i když je rozdáte přátelům pro potěšení. To ve Spojených státech dříve nebylo protiprávní vůbec.

A ještě horší zákon, zákon o copyrightu po digitálním miléniu (DMCA), zavedl znova ochranu proti kopírování (kterou uživatelé počítačů nesnášejí), protože prohlásil za zločin obcházet ochranu proti kopírování, nebo dokonce zveřejňovat informace, jak ochranu obejít. Tento zákon by měl být spíš nazván zákon o dominanci mediálních korporací, protože tím dal nakladatelům šanci, jak si napsat vlastní zákon. Zákon říká, že smí na použití díla uvalit jakákoliv omezení, která mají sílu zákona, za předpokladu, že dílo obsahuje nějaké šifrování nebo správu licencí, která licenci vynucuje.

Jeden z argumentů při přijetí zákona byl, že implementuje nedávné smlouvy zvyšující moc copyrightu. Smlouva byla vyhlášena Světovou organizací duševního vlastnictví, které dominují zájmy copyrightu a patentů, za pomoci administrativy prezidenta Clintona; protože smlouva pouze zvyšuje moc copyrightu, lze pochybovat o tom, že by sloužila zájmu veřejnosti v libovolné zemi. V každém případě šel zákon daleko za požadavky smlouvy.

Knihovny byly klíčovým zdrojem opozice proti tomuto zákonu, speciálně proti jeho částem, které blokují kopírování spadající pod spravedlivé užití. Jaká byla odpověď nakladatelů? Bývalý zastupitel Pat Schroeder, nyní lobista za Asociaci amerických nakladatelů, řekl, že nakladatelé „se nemohou s tím, o co [knihovny] žádají, uživit.“ Protože knihovny žádaly pouze o zachování části statu quo, jeden by se divil, jak mohli nakladatelé přežít až do dnešního dne.

Poslanec Barney Frank na schůzce se mnou a dalšími odpůrci zákona ukázal, do jaké míry byl pohled obsažený v americké Ústavě ignorován. Řekl, že další moc vynucená trestními postihy je nutná, protože je „filmový průmysl znepokojen,“ stejně jako „hudební průmysl“ a další „průmysly“. Zeptal jsem se ho: „Ale je to ve veřejném zájmu?“ Odpověděl: „Proč pořád mluvíte o veřejném zájmu? Tito kreativní lidé se nemusejí vzdávat svých práv ve veřejném zájmu!“ Rázem se „průmysl“ identifikoval s „kreativními lidmi“, které najímá, s copyrightem se zachází jako s nárokem a Ústava se obrátila vzhůru nohama.

Zákon o copyrightu po digitálním miléniu (DMCA) byl přijat v roce 1998. V přijatém znění říká, že „férové užití“ zůstává formálně legální, ale dovoluje nakladatelům zakázat použití libovolného software nebo hardware, který byste mohli k takovému užití potřebovat. Důsledkem je, že „férové užití“ děl není možné.

Na základě tohoto zákona uvalil filmový průmysl cenzuru na svobodný software na čtení a přehrávání DVD a dokonce i na informace o tom, jak disky číst. V dubnu 2001 zastrašovala Asociace amerického nahrávacího průmyslu (RIAA) profesora Edwarda Feltena z Princetonské univerzity hrozbou žaloby, aby ho donutila stáhnout vědecký článek shrnující poznatky, které získal při rozboru navrhovaného způsobu šifrování pro omezení přístupu k nahrané hudbě.

Také se postupně setkáváme s e-knihami, které čtenářům berou řadu jejich tradičních svobod — například svobodu půjčit knihu vašemu příteli, prodat ji do antikvariátu, půjčit si ji z knihovny, koupit si ji, aniž byste dávali svoje osobní údaje korporátní databance, dokonce i svobodu si knihu přečíst dvakrát. Zašifrované knihy zpravidla omezují všechny tyto aktivity — můžete si je přečíst pouze s pomocí speciálního uzavřeného software, který byl vytvořen, aby vás omezoval.

Nikdy si nekoupím takovou zašifrovanou, omezenou e-knihu a doufám, že ji také odmítnete. Pokud vám e-kniha nenabídne stejnou svobodu jako tradiční papírová kniha, neberte ji!

Každý nezávisle vydaný software, který umí číst e-knihy s omezeným přístupem, riskuje postihy. Ruský programátor Dmitrij Skljarov byl v roce 2001 zatčen během návštěvy Spojených států, kde přednášel na konferenci, protože takový program napsal v Rusku, kde je to legální. Nyní Rusko připravuje zákon, který by to rovněž zakázal, a Evropská unie již nedávno takový zákon rovněž přijala.

Masový trh s e-knihami dosud provázel obchodní neúspěch, ale nikoliv kvůli čtenářům, kteří by chtěli bránit svou svobodu; e-knihy byly neatraktivní z jiných důvodů, protože například displeje počítačů nejsou zařízením, ze kterého by se příjemně četlo. Nemůžeme však spoléhat, že nás tato šťastná náhoda bude chránit dlouhodobě; příští pokus o rozšíření e-knih bude využívat „elektronický papír“ — knihám podobný objekt, do něhož si můžete stáhnout zašifrovanou a omezenou knihu. Pokud se tento povrch bude podobat papíru lépe než dnešní displej, budeme muset o naši svobodu bojovat, abychom si ji udrželi. Mezitím e-knihy pořádají nájezdy: Univerzita v New Yorku a další školy zubního lékařství vyžadují po studentech, aby si kupovali jejich učebnice ve formě omezených e-knih.

Mediální korporace ale ještě nejsou spokojené. V roce 2001 navrhl senátor Hollings placený firmou Disney „zákon o standardech a certifikaci bezpečnostních systémů“ (SSSCA),³⁾, který by po všech počítačích a dalších nahrávacích a přehrávacích zařízeních vyžadoval, aby měly vládou připravené systémy pro omezení kopírování. To je jejich konečným cílem, ale první položka na jejich agendě je zakázat zařízení, které by mohlo naladit digitální televizi, aniž by bylo postavené tak, že veřejnost si s ním nemůže „hrát“ (tedy uzpůsobit si ho pro vlastní účely). Protože svobodný software je software, který mohou uživatelé měnit, čelíme zde poprvé návrhu zákona, který výslovně zakazuje svobodný software pro určité činnosti. Zákaz na další činnosti bude jistě následovat. Pokud FCC přijme toto pravidlo, bude existující svobodný software jako GNU Radio cenzurován.

Abychom tyto zákony zablokovali, potřebujeme politickou akci.⁴⁾

Jak správně rozhodnout politiku copyrightu? Pokud je copyright jen kšeft uzavřený jménem veřejnosti, měl by především sloužit veřejnému zájmu. Úkol vlády při prodeji veřejné svobody je prodat pouze tu, kterou prodat musí, a prodat ji tak draze, jak je to možné. Aspoň by měla zkrátit rozsah copyrightu tak, jak je to jen možné, při zachování srovnatelné úrovně publikací.

Jelikož nemůžeme tuto minimální cenu svobody najít veřejnou dražbou jako u budovatelských projektu, jak ji najít?

Jedním z možných způsobů je snižovat privilegia copyrightu postupně a pozorovat výsledky. Zjišťováním, zda se množství publikací skutečně prokazatelně snižuje, poznáme, do jaké míry je moc copyrightu opravdu nevyhnutelná k dosažení veřejného zájmu. Musíme se řídit skutečným pozorováním, nikoliv předpověďmi nakladatelů, protože ti jsou zákonitě nakloněni k přemrštěným odhadům zkázy pro případ, že se jejich moc jakkoliv zmenší.

Politika copyrightu má několik nezávislých parametrů, které lze jednotlivě měnit. Pokud najdeme nutné minimum v jednom parametru, můžeme dále snižovat další parametry copyrightu při zachování kýžené úrovně publikací.

Jedním z důležitých parametrů copyrightu je doba jeho trvání, která se dnes typicky pohybuje v řádu staletí. Zkrácení monopolu na kopírování na deset let, počínaje dnem vydání, by byl správný první krok. Další aspekt copyrightu, který zahrnuje vytváření odvozených děl, by mohl pokračovat delší dobu.

Proč zrovna okamžik vydání?⁵⁾ Protože copyright na nevydaná díla svobodu čtenářů přímo neomezuje; zda si můžeme dílo kopírovat je lhostejné, pokud nemáme co kopírovat. Takže udělení delší doby, po kterou mohou autoři dílo vydat, ničemu neškodí. Autoři (kteří mají obecně copyright i před publikací) budou těžko oddalovat vydání jen kvůli oddálení konce trvání copyrightu.

Proč deset let? Protože to je bezpečný návrh; můžeme si být jisti, že z praktických důvodů by takové snížení mělo minimální dopad na všeobecnou životaschopnost dnešních nakladatelství. Pro většinu médií a žánrů jsou úspěšná díla velmi zisková pouze několik let, dokonce i úspěšné dílo se obvykle už netiskne déle než deset let. Dokonce i pro referenční příručky, které lze užívat v životě po desetiletí, bude trvání deseti let stačit: aktualizované edice vycházejí pravidelně a mnoho čtenářů si koupí současnou verzi krytou copyrightem spíše než deset let starou verzi, která je volná.

Deset let může stále být delší doba, než je nutné; jakmile se věci usadí, mohli bychom zkusit další snížení, abychom systém doladili. Na panelu, který se zabýval copyrightem, na shromáždění, kde jsem navrhl desetiletou ochranu, mi důrazně oponoval význačný autor fantasy sedící vedle mě, že prý cokoliv přes pět je nepřijatelné.

Ale nemusíme všem dílům udělit stejnou dobu trvání copyrightu. Udržení úplné uniformity v copyrightových opatřeních není pro veřejný zájem kruciální a autorský zákon již beztak obsahuje mnoho výjimek na specifická užití a média. Bylo by hloupé platit za každý projekt nové dálnice stejné ceny jako u těch nejdražších projektů v regionech s nejvyššími cenami; analogicky je hloupé „platit“ za všechny druhy umění cenu vlastní svobody, kterou vydáváme za ty nejpotřebnější druhy umění.

Takže třeba romány, slovníky, počítačové programy, písně, symfonie a filmy by měly mít různé trvání copyrightu tak, abychom snížili dobu jen na tu nezbytnou pro konkrétní druh děl, která zaručí požadované množství. Například filmy delší než jedna hodina by mohly mít dvacetiletý copyright, protože mají vysoké náklady na výrobu. V mém vlastním oboru, počítačovém programování, by měly stačit tři roky, protože výrobní cykly jsou ještě kratší.

Další parametr politiky copyrightu je rozsah férového užití:⁶⁾ Některé způsoby kopírování díla nebo jeho části jsou zákonem povoleny, ačkoliv dílo nese copyright. Přirozený první krok ve snížení tohoto parametru moci copyrightu je dovolit příležitostné užití nepočetného nekomerčního kopírování a distribuce v soukromí mezi jednotlivci. To by eliminovala vetřelce z copyrightové policie, kteří zasahují do soukromého života lidí, ale pravděpodobně by nemělo vliv na prodeje vydaných děl. (Může být nutné přijmout další právní kroky, abychom zajistili, že „licence až po rozbalení“ nelze použít jako náhradu za copyright v zákazu kopírování.) Zkušenost Napsteru vypovídá, že bychom také měli povolit nekomerční redistribuci nezměněných děl mezi veřejností — pokud chce velká část veřejnosti kopírovat a sdílet, protože z toho má užitek, zastaví ji pouze drakonická opatření, a veřejnost má mít, co chce.

U románů a obecně děl, která se užívají pro zábavu, může stačit k naplnění veřejné svobody povolení nekomerční redistribuce nezměněných děl. Počítačové programy, které se užívají pro svoje funkce (aby odvedly práci), vyžadují kromě redistribuce nezměněných děl další svobody včetně svobody vydat vylepšenou verzi. Podívejte se na „Definici svobodného software“ v této knize na vysvětlení svobod, které by měli uživatelé softwaru mít. Lze ale považovat za přijatelný kompromis, aby se tyto svobody zcela vrátily uživatelům po uplynutí doby dvou až tří let od zveřejnění programu.

Takovéto změny by měly copyright vrátit požadavku veřejnosti, která si přeje využívat digitální technologie ke kopírování. Nakladatelé budou nepochybně tyto návrhy hodnotit jako „nevyvážené“; budou vyhrožovat, že si sbalí kuličky do pytlíčku a půjdou domů, ale ve skutečnosti to neudělají, protože hra zůstane zisková a bude to jediná hra ve městě.

Při zvažování omezení moci copyrightu se musíme ujistit, že mediální společnosti prostě nenahradí copyright licenčními smlouvami s konečnými uživateli. Bylo by nutné zakázat použití takových smluv, které by omezovaly kopírování přes míru copyrightu. Taková omezení na obsah nevyjednávaných smluv na masovém trhu jsou už zavedenou částí právního řádu Spojených států.

Jsem designer software, nikoliv právní učenec. Začal jsem se zajímat problémy copyrightu, protože se jim ve světě počítačových sítí jako Internet nelze vyhnout. Po 30 letech užívání počítačů a sítí si cením svobod, které jsme ztratili, a těch, které teprve můžeme ztratit. Jako autor odmítám romantický mýtus autora jako polobožského tvůrce, kteří nakladatelé často citují, aby ospravedlnili zvýšení moci copyrightu pro autory — moci, kterou tito autoři převedou podepsáním smlouvy na nakladatele.

Většina tohoto článku obsahuje fakta a argumenty, které si můžete ověřit, a návrhy, k nimž můžete zaujmout vlastní názor. Ale žádám vás na čestné slovo: Autoři jako já si nad vámi nezaslouží zvláštní moc. Pokud mě chcete více odměnit za knihy a software, které jsem napsal, přijmu vděčně šek — ale nevzdávejte se prosím mým jménem svojí svobody.