Důvodová zpráva

Shrnující odstavec informuje o tom, jak se doba změnila. Již nyní není pracovní trh schopen začlenit všechny obyvatele do pracovního procesu a v budoucnu bude pracovních příležitostí ubývat. Pracovní síla se stala globální komoditou, kterou trh nakupuje tam, kde je to nejvýhodnější (termín: „závod ke dnu“). Zatím evropskou pracovní sílu nahrazují pracující v rozvojových zemích. S rostoucími náklady práce i v těchto zemích však pokračuje trend nahrazování lidské práce stroji. Pokud bychom se smířili se současným stavem životní úrovně a nezvyšovali spotřebu, budou díky rostoucí produktivitě požadavky na nákup pracovní síly dále klesat. Z dlouhodobého hlediska, lidská práce strojům konkurovat nemůže, což povede i k poklesu zájmu o práci v cenách rozvojových trhů. Předpoklad dalšího hospodářského růstu, který umožní prodat produkci, která s rostoucí produktivitou potenciálně narůstá, je nereálný. Klesající množství pracujících v Evropě snižuje poptávku, která se přelévá do rozvojových zemích. Rostoucí poptávku v rozvojových zemích však efektivněji uspokojí lokální trh, kterému nedokážeme při sočasném životním standardu konkurovat.

Předpokládáme, že zvýšení lokální konkurenceschopnosti pomocí restrikcí, keré sníží příjmy a životní úroveň obyvatel na stav obvyklý v rozvojových zemí, nebude naše obyvatelstvo akceptovat. Státy jsou zcela podřízeny diktátu finančních trhů, které alokují finanční prostředky zcela výhradně na základě očekávané ziskovosti.

Trh se snaží zbavit všech výdajů, které se nepodílí na tvorbě zisku. Společenský prolém vyplývající z rostoucí nezaměstnaností trh neřeší a řešit ani numí. Z hlediska trhu jsou nezaměstnaní ekvivalentem „neprodaného zboží na skladě“. Lidé však mají náklady, i když nepracují. Podmíněnost příjmů vykonáváním práce ztrácí ze společenského hlediska smysl. Současná produktivita práce umožňuje, aby pracovala jen menší část obyvatelstva a přitom vznikal dostatek zdrojů pro všechny.

Uvědomujeme si, že bezpracná dostupnost zdrojů snižuje pracovní motivaci, což by mohlo vést k nedostatkům v produkci. Proto musí být nový systém navržen tak, aby zachoval pořebnou úroveň motivace, ale současně umožnil většině lidí vůbec nepracovat.

Růst produktivity je stimulován honbou za ziskem. K získání technologií zvyšujících produktivitu jsou zapotřebí investice, proto na vyšší produktivitě profitují především investoři a majitelé firem. Při snižování cen profitují i zákazníci. Zaměstnanci mohou na vyšší produktivitě participovat při růstu mezd. Nezainteresovaný občan může mít užitek s vyšší produktivity pouze na základě státního přerozdělování (pozn. dnes je problém, že stát efektivně daní zaměstnance, jejichž mzdy téměř nerostou, majitelé a zejména investoři se zdanění snadno vyhnou). Investice do růstu produktivity dnes posilují zejména akumulaci kapitálu, který se v globálních podmínkách vůbec nepodílí na rozvoji společnosti. Bez funkční a zákonů dbalé společnosti by však podnikání a akumulace kapitálu nebyly uskutečnitelné. Všeobecný základní příjem (http://www.vseobecnyzakladniprijem.cz/) (VZP) distribuje prostředky plošně do společnosti, čímž poskytuje široké veřejnosti alespoň částečnou participaci na rostoucí produktivitě. VZP tlumí sociální dopady tržního zápolení, čímž zvyšuje celkovou společenskou stabilitu. VZP osvobozuje lidi od závislosti na prodeji vlastní práce. Lidé mohou snadněji pracovat jen pro zábavu, což zvyšuje celkovou úroveň tvořivosti.

Účelem VZP není někomu financovat 60 metrový byt v Praze, ani každý den kaviár. Je to občanská dávka, stejně jako např. dávka na osvětlení ulic, budování silnic. U těchto „dávek“ dnes nikdo nezpochybňuje jejich potřebu, tak proč u VZP?

Už před 212 lety požadoval základní příjem Thomas Paine, ve svém spise Agrarian justice. Zdůvodnil to takto: Všichni lidé jsou si od narození rovni a země živí všechny. Když se člověk narodí, má nárok na část půdy, která ho může uživit. Je-li však už země rozdělená mezi několik málo lidí, kteří si myslí, že je jejich vlastnictvím, ostatním je třeba zajistit nějakou kompenzaci. Touto kompenzací je základní příjem pro ty, kdo nemají vlastní půdu, a proto se nemohou zaopatřit sami. Od té doby se situace změnila. Neboť ani ten, kdo vlastní půdu, dnes není schopen se zásobovat sám. Pro všechny je lepší, když si traktor nemusím zkonstruovat sám a půdu nehnojím jen pro svou domácí potřebu – když jsou výnosy mé práce vždy určené druhým. Samozásobování znamená, že si svoji zeleninu sám vypěstuji a žiji z toho, co si vyrobím sám. To, co u nás vypadá jako samozásobování, je získávání zkušeností, a nikoli samozásobování. Žijeme v systému, kde se zásobujeme navzájem. To znamená, že to, co vytvářím svou prací, je určeno druhým, a to, co si nárokuji pro sebe, vytvořili druzí pro mě. Tato souhra funguje prostřednictvím peněžní výměny. Hodnota vytvořená prací se zaplatí, když v obchodě putuje zboží přes pult ke mně a peníze zase směrem opačným. U mezd se však stále ještě uplatňuje mentalita samozásobování. Jsem-li placen za to, co vytvořím, myslím si, že to, co dělám, dělám pro sebe.

Myšlenku dále rozvíjel například autor proslulé Tobinovy daně James Tobin, německý sociolog a filosof Ulrich Beck a mnoho dalších autorů. Všeobecného základního příjmu se zastávají mnozí libertariáni, socialisté, kritičtí teoretici, marxisté, komunitaristé, anarchisté, liberálové a další.

VZP dává každému minimální ekonomické zázemí, které má řadu pozitivních dopadů popisovaných v bodu programu. Ten, kdo si přivydělá, se má lépe. Ruku v ruce s tím ale musí být možné vydělávat i na částečný úvazek bez jakékoli penalizace.

Následně jsou nastíněny zdroje financí pro VZP. Navrhuje se zdanit perverzní chování globálního kasínového kapitalismu. Tento může alespoň přispět k něčemu pozitivnímu, když sám o sobě má tolik negativ. Dalším způsobem je zjednodušení stávajícího systému sociálních dávek. Toto zjednodušení může reálně uspořit velký obnos na adnimistrativě. Některé dávky totiž VZP efektivně nahradí.

Stání dotace a dávky do výše ZP mohou být odstraněny. Různé finanční pomoci, důchody, přídavky na děti, na bydlení atd. budou nahrazeny. Tam, kde stávající příjmy jsou vyšší než základní příjem, zůstane jejich výše zachována a budou ZP „obsahovat“. To platí jak pro dávky tak i pro všechny ostatní příjmy. Např u státního zaměstnance, který dnes vydělává 18000 se na první pohled nic nezmění. Uvažujeme-li výši ZP 8000 pak jeho příjem bude složen ze dvou částí: 10000 odměna za práci a 8000 ZP. ZP mu však zůstane, i když se rozhodne nepracovat, např bude chtít vychovávat dítě. Děti dostanou ZP také, uvažuje se o poloviční výši. Rodičovské příspěvky však budou zrušeny.

Zásadou je, že stávající příjmy jsou do úrovně základního příjmu základním příjmem nahraženy. Odměna za práci tedy poklesne o výši ZP. To snižuje náklady na pracovní síly. Na ZP je tedy možné pohlížet jako na dotaci lidské práce.

Snižené náklady na pracovní síly se odrazí ve snížení ceny výrobku. Stejný efekt má DPH, když nahradí zdanění práce.

Následuje odstaveček nastiňující realizaci vyplácení VZP, potažmo i sociálních dávek. Klade důraz na automatizaci celého procesu skrz opensource systémy, tak jak piráti hlásají, že má technologie ve státní správě vypadat (viz bod e-government). Nechybí ani věta o hledání optima frekvence výplaty dávek. To je motivováno faktem, že při výplatě dávek jednou za měsíc se stává, že méně finančně gramotní „rozfofrují“ obnos za chvilku.

Důchodový systém je nutné neprivatizovat. Náhled sporem: co bude motivem spravovat peníze na důchody soukromou korporací, jejíž primární cíl je zisk? Toto je ostatně případ i jiných oblastí státu, které se privatizovaly. Nejhorším příkladem posledni doby je druhý důchodový pilíř (http://www.podnikatel.cz/clanky/neverte-poveram-o-druhem-duchodovem-piliri/). Zároveň je spravedlivé určitou část důchodu vypočítávat na základě (tady pozor) reálně odpracované doby. Není spravedlivé, aby se důchod vypočítával na základě přijímaných sociálních dávek.