• @Registrovani priznivci má oprávnění nahrávat
  • @Celostatni forum má oprávnění nahrávat
  • virtual_user má oprávnění vytvářet
  • @ALL má oprávnění číst

Viktor Piorecký


Viktor Piorecký (*1979) je kromě řady jiných věcí vystudovaný sociolog, amatérský kytarista, v poslední době lehce spící aktivista, naštvaný antifašista, soukromý vizionář, nadšený konzument současné nemainstreamové hudby a dalšího “umění” a milující otec a manžel.

Ve svém volném čase se věnuje ženě a dvěma dětem, mučení kytarových strun v brněnské skupině My Dead Cat, poslechu hudby, sledování filmů a návštěvě všech možných hudebních produkcí.

Magisterský titul ze sociologie získal na Masarykově univerzitě v Brně, disertaci pokoušející se o propojení teorie komplexity a teorií sociálních hnutí už ale o pět let později nedopsal a začal se probíjet “praxí”. Od pozice barmana (ještě za studií) se přes sociálního pracovníka v Poradně pro integraci, vedoucího Střediska integrace menšin v JMK, metodika v projektech Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, PR manažera v Hnutí Duha, analytika pro oblast vzdělávání na Úřadu vlády v Agentuře pro sociální začleňování, metodika v organizaci Člověk v tísni, manažera vnějších vztahů střediska Teiresiás při Masarykově univerzitě a další dlouhodobější či jednorázové spolupráce dostal k práci koordinátora kulturní politiky na brněnském magistrátě. Koordinuje tam tvorbu strategie kultury a kreativních odvětví a platformu tzv. Brněnského kulturního parlamentu.

Někdy od poloviny devadesátých let se angažoval v různých ekologických, sociálních, lidskoprávních apod. tématech. Jezdil mimo jiné kosit mokřady s Dětmi Země, s anarchisty obtěžovat pochody neonacistů, či s pestrou paletou dalších blokovat stavbu jaderné elektrárny v Temelíně. Později se zapojil do činnosti brněnského Nesehnutí, kde se věnoval především obchodu se zbraněmi (a vždycky ho bavilo to takto napsat), byl také jedním z tiskových mluvčích široké koalice INPEG během protestu proti pražskému zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000.

K Pirátům se dal až v roce 2017 po delším váhání, jestli se politikou začít špinit, nebo zůstat pouze naštvaným voličem. První varianta vyhrála, protože si uvědomil, že se tam prostě “normální lidi musí začít cpát, jinak budeme už absolutně v pr….”. Piráti byli jedinou variantou. Pro devadesátidevítiprocentní programovou shodu, důraz na svobodu a soukromí jedince, svůj samozřejmý internacionalismus, schopnost zkoumat neortodoxní možnosti řešení různých politických problémů a pro nepopiratelný cyberpunkový odér. Piráti také podle něj představují jednu z mála společenských sil, která může nastartovat a držet zásadnější diskusi o realistických nástrojích, jak současný světový politicko-ekonomický systém dlouhodobě měnit tak, aby v něm mohlo co nejvíce obyvatel naší planety svobodně, důstojně a bezpečně žít a věřit, že i jejich potomci budou “v pohodě”. Taková diskuse není vůbec jednoduchá a už vůbec ne uvedení možných řešení do praxe. “Naše generace ale mají zřejmě poslední šanci to udělat!”

© Piráti, 2017. Všechna práva vyhlazena. Sdílejte a nechte ostatní sdílet za stejných podmínek. Podmínky použití.