• @cen_regp has upload permissions
  • @cen_f has upload permissions
  • virtual_user has create permissions
  • @ALL has read permissions
  • lukas.novy has no permissions

Ivan Břešťák

ivan_brestak.jpg

Jmenuji se Ivan Břešťák, narodil jsem se 7. února 1962 v Praze. Dětství jsem prožil v Praze 6 Na Petřinách, poté jsme se jako rodina přestěhovali na Smíchov v Praze 5. Tam jsem také absolvoval základní školu. Ještě jako dítě jsem měl výrazný hudební talent. Ve 12-ti letech jsem se stal členem Dětského pěveckého sboru ČS rozhlasu, později Bambini di Praga. Zúčastnil jsem se jako člen 1. hlasu „A“ sboru Bambini koncertu v pražském Rudolfinu. Pak jsme jako sbor nastudovali koncert pro japonské publikum, ale má mutace hlasu způsobila, že jsem se do Japonska už nepodíval. Klasická hudba mi otevřela novou životní dimenzi, otec (hudební historik a hudebí redaktor ČSRo) mně nosil LP desky se skladbami Mozarta, Schumana, Prokofjeva, Schuberta, Brahmse, Beethovena Dvořáka či Smetany. I v současné době věnuji poslechu klasické hudby hodně času. Vedle toho jsem někdy v 7. třídě ZŠ začal psát (podle učitelky ČJ) vynikající slohové práce. Když jsem se stal studentem gymnázia Nad Štolou, vzpomínám si na svůj první honorář: spolužák mi dal 20,- Kčs za to, že jsem za něj slohovou práci sepsal. Netušil jsem, že se tvorbou textů budu jednou živit. Ve 14-ti letech jsem začal sportovat, hrál jsem volejbal, a to až do 18-ti let ve Středisku vrcholového sportu Rudá hvězda Praha (1. dorostenecká liga) Našel jsem si další zálibu, která pohltila zbylé penzim volného času. Tou se stal film. Viděl jsem snad všechny filmy, které se tehdy v Praze promítaly. Ještě na gymnáziu jsem podal přihlášku na Filmovou akademii múzických umění (FAMU), ale nebyl jsem přijat. Osobně se domnívám, že to bylo především z toho důvodu, že rodiče nesouhlasili se vstupem vojsk v roce 1968 do ČSSR, čímž se ocitli na černé listině. To jsem pocítil já i má mladší sestra. Následovaly dva roky základní vojenské služby 1982-1984 na letišti v Přerově. Po návratu jsem se pokusil znovu o studium FAMU, opět neúspěšně. Chtěl jsem ale zústat u filmu, a tak jsem se stal rekvizitářem FSB. Zásadní zvrat v mé profesní kariéře přišel po revoluci. Tehdy vznikaly nové časopisy, deníky a já se přihlásil na místo redaktora tehdejšího Metropolitanu. Deníky vznikaly, ale také rychle zanikaly, takže jsem prošel praxí např. v Telegrafu, týdeníku Ring, Blesk magazínu. Jednou jsem shlédl nový publicistický pořad v České televizi, přihlásil jsem se do redakce jako externista a natočil tam 3 desetiminutové reportáže s velmi dobrými zpětnými vazbami. V roce 1999 jsem se přihlásil do konkurzu na místo reportéra domácí redakce TV NOVA. Prošel jsem tzv. kolečkem, kamerovými zkouškami a byl přijat. V TV NOVA jsem byl až do roku 2007. Mojí specializací byla nejzávažnější kriminalita, organizovaný a mezinárodně organizovaný zločin, kolem roku 2015 jsem se osobně seznámil s ministrem vbitra Grossem, který mně výměnou za jeho vyjádření na obrazovkách se sledovaností 2,5 miliónů diváků (jeho voličů) denně. Bohužel se u mě začaly prohlubovat endogenní deprese. Nepřikládal jsem tomu hlubší význam, ale poté, co jsem z TV NOVA odešel po vzájemné dohodě s odstupným, lékaři u mě diagnostikovali bipolární afektivní poruchu (tzv. maniodepresi). V té době jsem prožil 3 nejdramatičtější roky svého života, kdy jsem zcela vypadl z normálního života. Zprvu pomáhal alkohol, pak začal škodit. Lékařky mně poté naordinovaly příslušné medikamenty na stabilizaci nálady a já opět začal normálně žít. Díky tomu jsem se mohl vrátit ke své původní profesi reportéra, a to v TV Barrandov v letech 2013-2014. Po roce a čtvrt se však změnil majitel a propustil 8 redaktorů, já byl, bohužel, mezi nimi. Kvůli dluhům v bance jsem vstoupil do osobního bankrotu, který úspěšně skončil v roce 2015. A našel jsem si cestičku zpět k médiím. Občas jsem psal pod pseudonymem do různých deníků, časopisů, abych nakonec zakotvil v PR agentuře, kde vcelku úspěšně pracuji několik let. Jako novinář jsem se pochopitelně zajímal o politickou scénu, mnohokrát jsem vypomáhal kolegům, co měli na starosti politiku, a dostal se tak tváří v tvář poslancům, senátorům i vládním představitelům. Výsledkem bylo, že jsem na politické dění naprosto rezignoval. Zažil jsem tlaky z různých stran na vysílání, zažil jsem a byl jsem svědkem politických šarvátek, skandálů, které nikdy nebyly vyšetřeny, korupci v řádech desítek miliónů. Stýkal jsem se s vysokými důstojníky Policie ČR, kteří si stěžovali i na nátlaky v rámci vyšetřování závažné majetkové trestné činnosti. Považoval jsem to za nutné zlo, ale k volbám jsem nešel v přesvědčení, že sice v ČR nehrozí tsunami, sopky, zemětřesení, ale že není koho volit. Že jsem se začal angažovat v politické straně Piráti, za to vlastně může má dcera. Ta volila Piráty. A já si uvědomil, že je to z mého pohledu jediný protipól mé skepse a svým způsobem rezignace. Uvědomil jsem si, že Piráti nejsou zatíženi zmíněnými skandály, korupcí, žádné trafiky„, a tak jsem se jednoho dne dostavil na pirátské setkání a začalo mě to bavit. Můj vůbec první článek byl rozhovor s kandidátem na primátora MUDr,. Zděnkem Hřibem, poté následoval rozhovor s Markem Parisem (oba jsou na vysokých postech ve VZP), psal jsem i články např z jednání Pirátů Prahy , zahájení kampaně aj. Tato činnost mě baví, a tak jsem začal usilovat o volitelnou příčku v komunálních volbách v Praze 14, kde mám úřední pobyt. Mohu nabídnout mediální podporu, ale jistě bych se uplatnil i v jiné oblasti v rámci aktivit strany Pirátů. Myslím si, že z mé praxe reportéra dokáži oslovit a jednat s lidmi a před lidmi.

© Piráti, 2019. Všechna práva vyhlazena. Sdílejte a nechte ostatní sdílet za stejných podmínek. Podmínky použití.