Judikatura soudů ohledně kopírování

Pachatel trestného činu porušování práva autorského (uživatel sítě DC++) musí být jednoznačně identifikován, k čemuž nestačí jen domněnka o jeho technických znalostech.

Soudkyně navíc sama účastníkům řízení sdělila, že dané problematice nerozumí. Proto dovolatel namítá, že nemohla rozhodnout, kdo je a kdo není tak technicky schopný, jak bylo výše uvedeno, a nelze takový závěr odůvodnit pouze odkazem na vzdělání dané osoby. Závěr o obtížnosti práce v určitém systému je navíc otázkou, která vyžaduje specifickou odbornost a jako taková měla proto být posouzena znalcem. (…)

O tom, že data na těchto médiích spravoval obviněný a nikoliv jeho družka do značné míry svědčí i skutečnost, že se na nich nachází i pornografie – srov. audiovizuální dílo pojmenované „porno – Jenna.Jameson – Baby doll“. Na základě těchto skutečností tedy vzal soud za prokázané, že obžalovaný svým jednáním naplnil formální znak skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., neboť neoprávněně zasáhl do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu zvukovému a zvukově obrazovému záznamu. (…) Zcela logické argumenty [soudu] o pachatelství obviněného nevyvolávají důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ve výroku o vině popsaných, aniž by bylo třeba zvláště dokazovat obecně známou skutečnost, že mohou existovat i ženy, které nacházejí zálibu v pornografických materiálech, jak se toho domáhal obviněný.

Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné uvést, že je v podstatě obecně známo, že k nainstalování a k další práci s tímto programem lze prostřednictvím Internetu získat několik podrobných návodů, a to i v českém jazyce, přičemž na první pohled se práce s programem podle takových návodů i bez předchozí zkušenosti nejeví jako vyžadující určité zvýšené odborné znalosti či schopnosti. Taktéž nelze v obecné rovině konstatovat, minimálně ve vztahu k lidem ve věku obviněného a jeho přítelkyně, že „ … Sdílení souborů na síti vyžaduje hlubší zkušenosti s prací na počítači …“.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené závěry soudů obou stupňů v rámci průběhu trestního řízení musí konstatovat, že ačkoli oba soudy tvrdí opak, tyto závěry postrádají spolehlivý podklad právě pro jednoznačné a nezpochybnitelné určení osoby pachatele a tato otázka nemůže být náležitě vyřešena pouhými obecnými tvrzeními, že obviněný pracuje u výrobce počítačových komponentů, dále poukazem na pornografický charakter jednoho audiovizuálního díla a potřebné schopnosti pro práci s počítačovým programem DC++ a sdílení souborů na síti, které má podle názoru obou soudů jen obviněný, a to na rozdíl od své přítelkyně, která předmětný osobní počítač sice také užívala, ale vzhledem k jejímu vzdělání (pánská krejčová) a zájmům šlo nejpravděpodobněji o prohlížení snadno přístupného obsahu, jako např. webových stránek, přičemž sdílení souborů na síti vyžaduje hlubší zkušenosti s prací na počítači, které L. Š. nemá.

—Zdroj: Nejvyšší soud České republiky

Rozmnoženiny pro osobní potřebu lze pořizovat i z nosičů pořízených v rozporu s autorským právem.

Dále považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jak také vyplývá ze znění ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) autorského zákona, nelze z něj dovozovat, že se omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženiny díla pro osobní potřebu vztahuje pouze na pořízení rozmnoženiny z originálu díla nebo z jeho legálně zakoupené kopie pořizovatelem rozmnoženiny, neboť v rámci omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu nestanoví toto ustanovení nic o právní povaze zdroje, ze kterého je možno rozmnoženinu díla pro osobní potřebu pořizovat. Může se tedy jednat jak o originál, tak i o rozmnoženinu díla, přičemž není bez dalšího nikterak vyloučeno, aby zdrojová rozmnoženina, ze které si zhotovitel pořídí vlastní rozmnoženinu pro osobní potřebu, byla pořízena i na základě jednání, které je v rozporu s autorským zákonem. Tato skutečnost nemůže sama o sobě, pokud autorský zákon nestanoví jinak, změnit právní povahu aktu pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu, jež je autorským právem aprobované, což samozřejmě nemá žádný vliv na vznik autorskoprávní a případně i trestní odpovědnosti za předchozí porušení autorského práva. Ustanovení § 30 autorského zákona totiž ani nestanoví podmínku „oprávněného uživatele“ jak to činí autorský zákon v jiných ustanoveních, např. § 36 nebo § 66 (srovnej Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 347, 348).„

—Zdroj: Nejvyšší soud České republiky

Část díla musí sama splňovat všechny pojmové znaky autorského díla, aby byla sama chráněna

Pokud jde o již citovaný odstavec 3 § 2 autorského zákona, jež obsahuje mj. podmínky ochrany jednotlivých částí díla, zaujal odvolací soud právní názor, který je v rozporu se zněním uvedené části právní normy. Konstatoval totiž, že „požadavek na jedinečnost výsledků tvůrčí činnosti autora lze vztahovat na dílo jako celek, a nikoliv na každý záběr audiovizuálního díla zvlášť“ (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu). Je tudíž zcela evidentní, že i rozhodnutí Městského soudu v Praze je stiženo zásadní vadou nesprávného hmotně právního posouzení, a nemohlo obstát. (…)

Obviněný ve svém dovolání přiléhavě interpretoval názory teorie i soudní praxe ohledně výkladu otázek souvisejících s požadavky na jedinečnost výsledku tvůrčí činnosti autorů a pojem „zpracování“ díla, např. citací rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 4. 1930, sp. zn. Zm II 413/29, podle něhož „část díla je chráněna jen, vykazuje-li sama o sobě povahu autorovy samostatné tvůrčí činnosti“ (myšleno původcovským, dnešním autorským zákonem).

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že u věcí, které již neexistují, event. velice zřídka, je nutné opakovaně převzít jejich vyobrazení či jiné zdokumentování dochovaných originálů a to jak pro účely vědecké, vzdělávací či kulturní a umělecké tak právě za účelem zprostředkování informací lidem.

—Zdroj: Nejvyšší soud České republiky.