Vážení,

žadatelka Česká pirátská strana, politická strana registrovaná pod číslem MV-39553-7/VS-2009, IČO 71339698, se sídlem Zavadilova 1297/3, 160 00 Praha 6, jejímž jménem jedná Jakub Michálek, člen komise pro revizi práv k nehmotným statkům a svobodu internetu pověřený podle statutu komise, narozen 6. 2. 1989, trvale bytem Zenklova 841/193, 182 00 Praha 8,

podává povinnému subjektu ministerstvu kultury rozklad proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 12.7.2010 sp. zn. MK 11293/2010 OAP, kterou odmítl žádost o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, kterou žadatelka podala 25.6.2010.

Rozkladem žadatelka brojí proti výroku a odůvodnění týkajících se prvního bodu žádosti.

• Listina základních práv a svobod (dále Listina)
  • Čl. 17(5) Povinnost poskytovat informace o své činnosti přiměřeným způsobem
  • Čl. 17(4) Taxativně vymezené důvody omezení práva na informace
  • Čl. 4 používání ustanovení o mezích základních práv musí šetřit jejich podstaty a smyslu,
• Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále ZřM),
  • §8 ministerstvo kultury je ústředním orgánem pro provádění autorského zákona,
  • §22 Činí ministerstva opatření k řešení aktuálních otázek, která mohou předkládat vládě, a o návrzích závažných opatření přiměřeným způsobem informují veřejnost.
• Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále InfZ),
  • §11(1)b Povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, pokud zákon nestanoví jinak; to platí jen do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím.
  • §20(4)a Při rozhodnutí o odmítnutí žádosti podle InfZ se použije SpŘ.
• Zákon č. 500/2004, správní řád,
  • §67 a násl. Rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby (…).

Samotný pojem „rozhodnutí“ je jinými právními předpisy, jež se vztahují k činnosti orgánů veřejné správy, používán právě v tom smyslu, že jde o výsledek formálně upraveného postupu - správního řízení. Z této skutečnosti zřejmě vycházel ve své žalobní námitce i stěžovatel. Městský soud však význam pojmu „rozhodnutí“ v předmětném ustanovení informačního zákona bez dalšího zdůvodnění vztáhl na „všechny úkony, mající povahu rozhodnutí - tedy i politická rozhodnutí, včetně rozhodnutí vlády České republiky“. Strohé konstatování městského soudu, že restriktivní výklad pojmu „rozhodnutí“ by ve svém důsledku vedl k omezení práva na přístup k informacím, totiž nelze považovat za takové odůvodnění jeho závěru, které by vyhovělo shora vyloženému principu práva na spravedlivý proces. Městský soud nijak nevysvětlil, jak by mohlo k omezení práva na přístup k informacím dojít; jeho konstatovaní samo o sobě je pak z hlediska elementární logiky konstrukce úpravy práva na přístup k informacím zcela nesprávné. Restriktivní výklad výjimky z jinak obecné zásady, že veškeré informace jsou přístupné (čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny), nemůže vést k omezení práva na přístup k informacím, ale právě naopak vede k aplikaci výjimky na širší okruh případů a tedy ke zkrácení práva na přístup k informacím i tam, kde je to nepřípustné.

Pro další řízení před městským soudem je pak třeba zdůraznit, že výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) informačního zákona jakožto omezení práva na přístup k informacím, nemůže odporovat čl. 4 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, na něž ostatně stěžovatel zcela správně odkazoval už ve své žalobě. V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud odmítnout názor žalovaného, podle něhož omezení práva na přístup k informacím jsou vymezena toliko ustanoveními informačního zákona, která představují provedení se čl. 17 Listiny na zákonné úrovni. Žalovaný tak v podstatě tvrdí, že k čl. 4 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny není třeba přihlížet, pokud je dán důvod odepření požadované informace uvedený v informačním zákoně. Uvedená ustanovení Listiny však z pozice předpisu vyšší právní síly stanoví kategoricky požadavek na takový výklad a aplikace zákonných ustanovení omezujících právo na přístup k informacím, který co nejvíce šetří jeho smyslu a podstaty a respektuje Listinnou připuštěné důvody pro omezení práva na přístup k informacím; těmi jsou právě jen opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnost.

Městský soud se dále nezabýval stěžovatelem vznesenou námitkou, že požadovaná korespondence mezi žalovaným a jinými subjekty představovala oficiální výstupy žalovaného, tedy takové informace, které nelze podřadit pod pojem „nové informace, které vznikly při přípravě rozhodnutí“, resp. opět pouze konstatoval, že požadovaná korespondence je novou informací vzniklou při přípravě rozhodnutí, což je „jednoznačně zřejmé“. Zcela pak pominul stěžovatelovu žalobní námitku, že § 11 odst. 1 písm. b) informačního zákona nemůže být aplikován v případě, kdy jde o přípravu rozhodnutí jiného povinného subjektu, než toho, který je o informaci požádán.

Konečně pokud městský soud dospěl k závěru, že § 11 odst. 1 písm. b) informačního zákona je na daný případ aplikovatelný, pak bylo dále na místě vypořádat se s argumentací stěžovatele, podle níž žalovaný nijak nezdůvodnil, proč v daném případě předmětné ustanovení aplikoval, přestože informační zákon nezakládá žalovanému povinnost, ale pouze možnost na základě předmětného ustanovení poskytnutí informace odepřít. Nejvyšší správní soud musí v této souvislosti dát v obecné rovině stěžovateli za pravdu, že oproti případům, kdy je dána povinnost požadovanou informaci odepřít a kdy je tedy na místě zkoumat „pouze“ naplnění podmínek příslušného ustanovení zákona (např. zda se jedná o obchodní tajemství či nikoli), musí povinný subjekt v případech fakultativního odepření zdůvodnit, proč takový postup zvolil a musí tak učinit právě s ohledem na již výše citovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod, protože právě ona stanoví meze uvážení povinného subjektu při aplikaci předmětného ustanovení informačního zákona.

Pokud sám čl. 17 odst. 5 Listiny hovoří o „přiměřeném způsobu poskytovat informace“, je třeba tuto přiměřenost posuzovat v hranicích možných omezení i tohoto práva, tak jak jsou definovány v čl. 17 odst. 4 Listiny. To plyne ostatně i z níže citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, Pl. ÚS 31/03. I. ÚS 260/06 nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 40/2004, 3 Ads 33/2006); ta pojednává ve vztahu k právu na přístup k informacím (a jemu odpovídající povinnosti státu) obecně jako o čl. 17 Listiny (tedy včetně jeho čtvrtého odstavce), či dokonce čl. 17 odst. 4 Listiny výslovně aplikuje.

Závěr odůvodnění:

Podle nejvyššího správního soudu 1 As 44/2008 musí zdůvodnit, proč informace odepřel, protože je mu dána možnost. Sice konstatuje, že ministerstvo je oprávněno nevyhovět, ale jakékoliv odůvodnění tento výrok postrádá.