Pirátská strana nechce zrušit kopírovací monopol. Chce ho zreformovat. Tento článek pojednává o tom, proč a jak.
Dnešní kopírovací zákony jsou zcela nevyvážené a v nesouladu s dobou, ve které platí. Z celé generace mladých lidí udělaly kriminálníky v marné snaze zastavit technický rozvoj. Přesto objem sdílení souborů pokračuje exponenciálním růstem. Propaganda, zastrašování ani přísnější postihy nedokázaly zastavit vývoj.
Když lidé sdílí soubory znamená to, že si navzájem posílají jedničky a nuly. Jediný způsob, jak omezit sdílení souborů, obnáší zavedení neustálého dozoru nad veškerou soukromou komunikací všech lidí v síti. Neexistuje způsob, jak oddělit soukromou korespondenci od obsahu chráněného kopírovacím zákonem bez zkontrolování jejího obsahu. Ta tam je listovní tajemství, právo na soukromou komunikaci s právníkem nebo flirtování přes webkameru. A kdo vás ochrání před prozrazením, když budete chtít sdělit novináři citlivou informaci?
Nejsme ochotni vzdát se svých základních práv kvůli vynucování kopírovacího monopolu. Právo na soukromí je důležitější než právo velkých mediálních společností vydělávat peníze stejným způsobem jako dříve, zvlášť protože to druhé zmíněné právo vůbec neexistuje!
Dnešní kopírovací zákon také brání vzniku nových zajímavých kulturních forem či je omezuje. Vezměte si třeba samplovanou hudbu na Myspace, remixy na Youtube anebo Wikipedii. Proč by tamní články nemohly být prošpikované obrázky a hudbou? Kopírovací zákon říká ne.
Kopírovací zákon musí být buď zreformován anebo úplně zrušen. Pirátská strana jde cestou reformy.
Chceme povolit veškeré nekomerční kopírování a užití děl a zkrátit dobu jejich komerčního monopolu. Zároveň však chceme zachovat takovou komerční exkluzivitu, která umožní fungování většiny současných obchodních modelů.
Návrhy Pirátské strany lze shrnout v pěti bodech:
Zachovejme osobnostní práva autora
Nenavrhujeme žádné změny, které by zasahovaly do osobnostních práv autora – do práva být uznáván jako autor díla a do práva zasáhnout, pokud se cítí dotčen užitím díla. Pokud někdo vyfotil vlajku svého státu vlající nad malebnou (pravděpodobně národní) krajinou a nějací neonacisti použijí tuto fotografii na svém webu, má mít právo požadovat její stažení, stejně jako je tomu dnes, s odkazem na svá osobnostní práva.
Nikdo by neměl mít právo předstírat, že je ABBA, nebo že napsal všechny Bonovy písně. Pokud se jedná o problém ve skutečném světě, mělo by to být nadále ilegální. „Oceňujme ty, kteří si to zaslouží“ je to, na čem se všichni shodneme.
Volné nekomerční užití
Až do doby zhruba před dvaceti lety se kopírovací monopol běžných lidí prakticky netýkal. Pravidla o monopolní výrobě kopií mířila na obchodní subjekty, které měly prostředky například k tisknutí knih nebo vydávání nahrávek.
Jednotliví občané, kteří si chtěli třeba okopírovat básničku a poslat ji své milé, nebo zkopírovat nahrávku na kazetu a dát ji kamarádovi, nemuseli řešit, jestli porušují kopírovací zákon. V praxi mohl kdokoli dělat co chtěl s využitím technických prostředků, které byly běžně k dispozici každému, a nemusel se bát žádného trestu.
Ale dnes se kopírovací zákon vyvinul do takové podoby, že vážně omezuje to, co mohou běžní občané dělat v každodenním životě. Zatímco technický rozvoj umožnil obyčejným lidem jednodušší sdílení a vychutnávání kultury, kopírovací zákon se posunul opačným směrem.
Pirátská strana chce vrátit kopírovací zákon k jeho kořenům a zajistit, že bude regulovat pouze komerční kopírování a sdílení děl. Sdílení kopií a jiné šíření děl by kopírovací monopol nikdy neměl zakazovat, pokud k němu dochází bez nároku na odměnu. Jako tomu například je u sdílení souborů.
Pět let komerční exkluzivity
Podstatná část hudebního průmyslu se dnes opírá o exkluzivitu komerčního využití informací. Tu chceme zachovat. Ale dnešní doba trvání tohoto monopolu – život autora plus 70 let – je absurdní. Žádný investor by nikdy neuvažoval o obchodním modelu s touto dobou návratnosti.
Chceme zkrátit dobu trvání monopolu tak, aby byla přijatelná jak pro společnost tak z hlediska investorů a navrhujeme pět let od publikování díla.
Volné samplování — kodifikované „fair use” (spravedlivé užívání)
Dnešní stále se zpřísňující legislativa týkající se kopírování brání tomu, aby mohli muzikanti, filmaři a další umělci vytvářet díla nová s použitím částí děl již existujících.
Toto chceme změnit tak, aby bylo implicitně legální vytvářet umělecká díla s pomocí děl již existujících. Do určité míry je třeba omezit jisté formy komerčních adaptací, kupříkladu překlady nových knih nebo použití nové hudby ve filmech. Tato omezení by ale měla být vyjmenována přímo v zákoně.
Zákaz DRM
DRM je zkratka pro „Digital Restrictions Management” (správa digitálních omezení). Tento termín označuje celou řadu různých technologií, které se zaměřují na omezování možností zákazníků a občanů užívat a kopírovat díla, i když na to mají právo ze zákona.
Chceme DRM zakázat v rámci legislativy na ochranu spotřebitele. Nemá smysl zavádět parlamentní cestou vyvážený a rozumný kopírovací zákon, pokud zároveň dovolíme velkým nadnárodním korporacím psát si své vlastní zákony a vynucovat je technickými prostředky.
Toto navrhuje Pirátská strana.
Tento návrh je ve shodě s hlasy, které v mezinárodní debatě zastupuje Lawrence Lessig, autor knihy Free Culture (Svobodná kultura) nebo Yochai Benkler s knihou The Wealth of Networks (Bohatství sítí). Jde o víc než o otázku, jak by měli vlivní nositelé práv nadále vydělávat. Jde o to, jak má vypadat naše společnost.
„Ale jak budou placeni umělci, pokud povolíme sdílení souborů?” je otázka, která se objeví v každé debatě.
Víte, „jak” nakonec není na nás politicích. Najít obchodní model, který pro ně funguje, je úkol jednotlivých podnikatelů, v oblasti kultury stejně jako v každém jiném průmyslu. Ale jsme si jistí, že sektoru kultury jako celku se bude nadále dobře dařit a samozřejmě nás to těší.
V ekonomických statistikách vidíme, že útrata domácností za kulturu a zábavu rok od roku pomalu roste. Pokud utratíme méně peněz za nákup CD, utratíme jich více někde jinde, třeba za návštěvu živých koncertů. To je skvělá zpráva pro umělce. Umělec dostane v průměru 5–7 % výtěžku z prodeje CD, ale 50 % výtěžku z koncertu. Nahrávací společnosti prodělají, ale jenom proto, že už nedodávají žádnou přidanou hodnotu.
Je možné, že v některých částech kulturního sektoru bude těžší vydělat peníze, ale pokud to tak bude, bude to zároveň znamenat, že jinde to bude pro změnu jednodušší. A to i v nových oblastech, které jsme si dosud neuměli ani představit. Dokud celková útrata domácností za kulturu zůstane stejná nebo poroste, nikdo nemůže tvrdit, že umělci na reformě autorského zákona globálně prodělají.
Pokud bude mít tato změna za vedlejší efekt také uvolnění části kontroly, kterou mají velcí distributoři nad kulturním životem, tím lépe jak pro „umělce” tak pro „zákazníky”.
Svět bude zas o něco zábavnější.