Co Pirátům vadí na copyrightu a jak by se měl změnit

Pro celé generace uživatelů Internetu je copyright vtip. Reforma copyrightu je stejně nevyhnutelná jako reforma exekucí, financování politických stran nebo vyřešení státních dotací církvím.

Příznivci a občané se nás často ptají, co nám vlastně vadí na autorských právech. Aby bylo jasno, nemáme nic proti autorům a jejich právu, aby byli uvedeni jako autoři a zveřejnili svoje dílo v okamžik, kdy se tak rozhodnou. Také nijak neobhajujeme plagiátorství, které s majetkovými právy a copyrightem nijak nesouvisí.

Vadí nám přebujelý systém copyrightu, který dává komerčním firmám monopol, aby rozhodovaly o tom, kdo bude mít přístup ke kultuře a vzdělání. Tento článek popisuje problémy copyrightu a nastiňuje návrh Pirátů na jeho reformu.

Kopírovací monopolu již v 21. století neplní účel, pro který byl vytvořen. Naopak vykazuje řadu vad, které by u každého jiného právního systému vedly přehodnocení. Co nám vadí na copyrightu, jak ho známe z platných právních předpisů?

• Vadí nám, že velká část hudby, knih a starších filmů je pro uživatele legálně nedostupná, ať už kvůli nepřiměřeně dlouhé době trvání copyrightu nebo kvůli podmínce souhlasu nahrávací společnosti nebo jiného nositele práv. V době, kdy k přístupu k médiu stačí jediné kliknutí, nechceme závislost na jediném autorizovaném distributorovi. Ten nemá žádnou motivaci zpřístupnit dílo uživatelům, pokud se mu to podnikatelsky nevyplatí (vyprodané výtisky, speciální odborná literatura, staré filmy a nahrávky). Copyright platí i v takovém případě a uživatelé ztrácejí k filmu, knize nebo hudbě přístup. Vznikají tak stovky tisíc osiřelých nebo komerčně nedostupných děl. Nemyslíme si, že by zisk vydavatelů byl důležitější než přístup ke kultuře a vzdělání.
• Vadí nám sledování a porušování soukromí uživatelů, bez něhož se vynucování copyrightu neobejde. Vynucování copyrightu vyžaduje zjistit u každé komunikace, co je jejím obsahem. To je však porušení listovního tajemství a zásah do soukromí. Posledním příkladem zásahu do soukromí kvůli copyrightu bylo schválení novely zákona o elektronických komunikacích. Podle ní musí operátor automaticky sledovat a půl roku uchovávat informace o vašem přesném pohybu a o tom, komu a jak často voláte a na jaké webové stránky se připojujete. Ministr Kubice to hájil mimo jiné nutností postihovat porušování copyrightu.
• Vadí nám, že copyright slouží jako záminka pro omezování svobody na Internetu a že umožňuje cenzuru, která je podle naší ústavy nepřípustná. Kvůli „autorským právům“ je v Česku zakázáno knižně vydávat Hitlerův spisek Mein Kampf, na kterou má práva Bavorský stát. Na „autorská práva“ se vymlouvali i Milouš Jakeš a Kristýna Kočí, když chtěli zabránit šíření nahrávek svých projevů.
• Vadí nám, že autoři nemohou využívat části cizích děl např. pro remixování a parodie, které naši kulturu obohacují. Taková díla kvůli copyrightu často ani vzniknout nemůžou, jejich šíření přes internetové servery je bezdůvodně blokováno. Vedle toho nelze díla také užít ani v nepodstatných případech, jako je např. zobrazování náhledů obálek knih při procházení katalogu v knihovně, což by čtenářům zpříjemnilo výběr.
• Vadí nám, že současný autorský zákon dává sdružením jako je OSA příliš velké pravomoci. Zákon např. zavádí povinnou kolektivizaci některých práv autora – to znamená, že některá práva vykonává za autora povinně OSA a autor sám je vykonávat nesmí. OSA vybírá poplatky jménem všech autorů. OSA také nutí pořadatele koncertů, aby jí povinně oznamovali, co budou na koncertu hrát. Dokonce i kapela, která hraje vlastní hudbu, má ze zákona povinnost deset dní předem nahlásit repertoár OSA. Autorský zákon dává těmto tzv. kolektivním správcům monopolní postavení a neumožňuje jejich konkurenci.
• Vadí nám paušální poplatky OSA, Dilia a Intergramu, u kterých navíc není jasné, u koho vlastně skončí. OSA vybírá poplatky od výrobců počítačů, majitelů hospod a hotelů. Jejich zařízení by totiž mohla teoreticky sloužit k užívání autorských děl. Zákon zavádí presumpci viny a vede k paradoxu, že malá kapela musí platit poplatek za cédéčko, která sama nazpívá. Navíc je v případě vysílání televize v restauraci poplatek hrazen dvakrát, jednou samotnou televizí a jednou restaurací. Vybrané poplatky jsou rozděleny podle klíče, který si OSA sama stanoví. Není ani jasné, u koho vlastně kolik peněz skončí. (Zpravidla skončí u populárních umělců, které sponzorovat nechceme.) Mimochodem věděli jste, že poplatek se platí i z každé kopie v copycentru a každé výpůjčky v knihovně? V tomto případě poplatky vybírá sdružení Dilia, které na to má povolení ministerstva kultury a ročně si ze všech podobných poplatků přijde na desítky milionů korun.
• Vadí nám vysoké výdaje z veřejných rozpočtů na vynucování copyrightu. Plátcem poplatků, které vybírají soukromá občanská sdružení jako je OSA a Dilia, je v řadě případů stát. Pokud si v knihovně zkopírujete 50 stránek, musí za to knihovna odvést kolektivnímu správci provizi 7 Kč, pokud si půjčíte 4 knížky domů, přistanou mu na účtu 2 Kč. Poplatek, byť v nižší výměře, se platí za kopírovací služby dokonce i na úřadech. Vedle poplatků, které musí platit živnostníci, si tak ročně kolektivní správci bez jakékoliv námahy přijdou na desítky milionů korun, které jim za knihovny zaplatí ministerstvo kultury. Další náklady na vynucování copyrightu padnou na výlohy policie, státního zastupitelství a soudů, které musí postihovat středoškoláky a jiné lidi, kteří sdílejí na internetu hudbu a filmy. Řada policistů má přitom pocit, že dělá zbytečnou práci a nemohou vyšetřovat trestnou činnost – jeden z policistů se kvůli tomu stal členem Pirátské strany.
• Vadí nám pronásledování a souzení středoškoláků kvůli sdílení filmů, písniček a jinému porušování copyrightu. Justice v případě porušování copyrightu funguje podle exemplárních trestů, což považujeme za nepřípustné, pokud chceme právní stát. Například středoškolák Honza dostal za sdílení písniček Anety Langerové podmíněný trest osmnáct měsíců, stejný trest jako poslanec Vít Bárta za uplácení. K tomu musí Honza platit obrovské škody, jejichž výpočet se opírá jen o tvrzení nahrávacích společností. Soud nevyčísluje skutečně způsobenou škodu, ale paušální a absurdně vysoké „škody“ ve stovkách milionů. To rozhodně není způsob, jak chránit autory a umělce.
• Vadí nám, že copyright vede k vytváření velkých ekonomických molochů, které pak lobbují za další a další výsady. Copyright je zde především pro autory, ne? Nikoliv, největšími hráči ve vydávání knih a hudby jsou vydavatelské a distribuční společnosti. Na autora či umělce vychází přibližně 9 % z tržby. Zbylých 91 % je na úhradu nákladů vydavatelů a distributorů. Nepřekvapí, že vydavatelé investují část z těchto peněz do lobbingu, aby si své postavení udrželi. Posledním příkladem byl lobbing za prodloužení copyrightu na hudební nahrávky. Monopol nahrávacích společností na skladby Beatles a jejích současníků se prodloužil o dalších 20 let těsně před tím, než měla doba skončit. Kvůli snadné možnosti ovlivnit zákon firmy investují více peněz do lobbingu než do hledání obchodních strategií, jak na trhu uspět. A to je špatně.
• Vadí nám, že se zákon zcela vzdálil realitě a politici se tváří, jako kdybychom stále žili v éře psacích strojů a tiskařských lisů. Nechceme, aby půlka národa musela do vězení, ale vadí nám, když policie toleruje porušování zákona. Piráti nechtějí žít v pokryteckém systému, kde zákon obsahuje něco úplně jiného, než je norma u velké části populace. Učitelé dnes běžně navádějí své žáky a rodiče své děti, aby porušovaly copyright, aby získali přístup ke vzdělávacím materiálům nebo kultuře. Některé obvyklé aktivity jsou totiž prostě zakázané (kopírování not, titulkování filmů, sdílení knížek).

Celkově shrnuto nám vadí, že současný copyright nechrání autory před nakladateli, ale slouží k postihování uživatelů, vybírání poplatků od soukromých subjektů a prosazování hlavního proudu šoubyznysu, a přitom ohrožuje naše občanská práva na soukromí a svobodu projevu. Hlavní výtky jsme uvedli už asi před rokem, když jsme spouštěli petici Kopírování je zadarmo.

Současná koncepce je zastaralá a dokonce i samotní zastánci copyrightu uznávají, že tento systém dlouho nevydrží. Velké společnosti jako Microsoft už ve svých interních strategiích dokonce s copyrightem do budoucna nepočítají a mají připraveny scénáře, aby se uživily nezávisle na něm. Politické strany však téma copyrightu vesměs ignorují a ministerstvo kultury je již několik let fakticky vedeno úředníky, kteří nemají mandát prosadit změnu.

Všichni diskutující se shodnou, že současný stav copyrightu je nevyhovující. Jak by měl copyright, který v českých zemích existuje již od roku 1895, pokračovat dále? Piráti vystupují jako političtí experti na autorské právo a tak se od nich očekává, že přijdou s obecně platným a věčným řešením. Takové „věčné řešení“ by ale paradoxně přineslo stejné problémy jako současný zákon.

Obecně platné a věčné řešení neexistuje, protože technologie se neustále vyvíjejí a lze jen těžko dohlédnout jejich další vývoj, se kterým ovšem souvisí i společenský vývoj. V roce 1995 jsme neměli ani ponětí, že za patnáct let bude mít největší podíl na šíření autorských děl Internet a že tehdejší obchodní modely se kvůli technologické změně stanou směšnými.

Technologie prošly obrovským vývojem, který předvídala jen hrstka lidí, a s technologickým pokrokem byly také zbořeny premisy, na kterých stál tehdejší kopírovací zákon. Základní myšlenka tehdejšího copyrightu, že investor, který zaplatil za natočení filmu, napsání knihy či vytvoření jiného díla, se může hojit na poplatcích z kopírování, je dnes neudržitelná. Většina lidí zkrátka není vydavateli ochotna platit za pouhé pořízení kopie, kterou si může zhotovit každý sám doma.

Představa, že Piráti přijdou s věčným a obecně platným řešením je naivní, protože žádné takové řešení neexistuje. Má smysl hledat řešení, které napraví vytýkané vady a přizpůsobí zákon současnému stavu vědeckého poznání a lidským možnostem. Takové řešení musí být vynutitelné, respektovat svobodu a soukromí, zohlednit hladký přechod z existující právní úpravy a nesmí bránit autorovi, aby měl z tvorby i finanční zisk.

Nebojme se toto řešení upravit, pokud se změní i technologické podmínky – to může zahrnovat i úplné zrušení copyrightu, jak ho známe dnes, protože copyright je stejně jako každý informační monopol v moderní společnosti problematický.

Vývoj technologií, který přenáší moc od zábavního průmyslu k lidem, není samozřejmě nic, co bychom měli předem považovat za špatné. Naopak bychom měli vývoj technologií uvítat a připravit podmínky, aby byl pro společnost prospěšný.

Technologie obrovsky zlevnily možnosti tvorby autorských děl (např. k točení technicky přijatelných filmů postačí levnější kamera s mikrofonem) a odstranily bariéry bránící šíření díla. Již není potřeba platit reklamu, stačí natočit skutečně kvalitní snímek, který se přes Internet sdílí sám, jak si ho lidé posílají mezi sebou.

Z toho nezbytně vyplývá změna, že autor ani nakladatel již nenáleží do skupiny „vyvolených“: Každý jsme autor a autorská díla se vytvářejí právě s tím účelem, aby byla čtena a sdílena. Stejně jako dosud se autor na plný úvazek uživí, pouze pokud má dostatečný talent a nabízí služby, za které jsou ostatní ochotni platit.

Naším základním úkolem je přizpůsobit copyright tomu, co má podporovat, a aplikovat ho pouze v případech, kdy společnosti prokazatelně prospívá. Smysl copyrightu nejlépe vystihuje pravidlo největší dostupnosti, které lze formulovat následovně:

Na základě toho Piráti dospěli k řešení, které odstraňuje vady současného systému, aniž by významně omezoval existující způsoby, kterým autoři, umělci a vydavatelé vydělávají na svou činnost či vedl k okamžitému zničení zábavního průmyslu, jak populisticky tvrdí někteří zastánci copyrightu.

Pokusím se nastínit podrobnější vizi řešení, které prezentuje program českých Pirátů na zásadní reformu kopírovacího monopolu a které vychází z pravidla největší dostupnosti:

• Copyright má sloužit podpoře kultury a vědecké tvorby, nikoliv jako záminka pro omezování práv občanů. Copyright je dnes často zneužíván jako záminka pro omezování soukromí na Internetu. Sledování uživatelů Internetu je potřeba se vyvarovat bez ohledu na to, zda je záminkou kopírovací monopol nebo hazard či pornografie. Režim, který sleduje velkou část komunikace jsme tu již několikrát měli a byly to nejhroznější okamžiky v moderních dějinách. Piráti považují za přiměřené maximálně sledování konkrétní osoby kvůli konkrétnímu podezření schválené soudcem (například odposlechy). Internet je stále pomyslným ostrůvkem svobody, která by neměla být zpochybňována a obětována ve prospěch bezpečnosti před terorismem, dětskou pornografií nebo jinými záminkami – a to se týká i copyrightu.
• Copyright by měl být ušit na míru podle konkrétního typu děl, na který se vztahuje. Jinak získává peníze producent, který si chce vydělat na promítání natočeného filmu v kině a jeho vysílání, jinak malíř, který svůj obraz prodává a tento obraz se zpravidla vůbec nekopíruje, a jinak programátor. Opusťme koncepci, že pro takové různé případy musí být v zásadě stejná pravidla, když jde o úplně jiné oblasti. Naopak by měla být pro každou průmyslovou oblast stanovena pravidla, která jsou pro ni šitá na míru a která odpovídají použití technologií v dané oblasti. V praxi to znamená stanovit rozdílnou dobu trvání monopolu a různé způsoby užití jednotlivých děl.
• Doba trvání copyrightu by měla být zkrácena na střední doby návratnosti investice v dané oblasti. Copyright náleží nositeli práv, kterým je zpravidla autor, jeho dědic, vydavatel nebo nahrávací společnosti, které ho mají ekonomicky zhodnotit. Copyright trvá po celý život autora a dále 70 let po jeho smrti. Doba trvání kopírovacího monopolu je nepředstavitelně dlouhá – po tuto dlouhou dubu může mít pouze jediná společnost monopol na šíření nahrávky. Lidé musí kvůli kopírování této nahrávky za touto společností, která kvůli monopolu nemá motivaci uspět v obchodní soutěži. Prodloužení navíc probíhá u již vytvořených děl, a tedy autora k tvorbě díla již z principu nemůže motivovat. Ekonomické analýzy ukazují, že při zvažování investic počítá investor maximálně s cca 20 lety a k delší době nepřihlíží (nakladatelské smlouvy se uzavírají na 5 let, u software je jeden prodejní cyklus cca 3 roky). Střední době trvání obchodního modelu by měla být přizpůsobena i doba trvání kopírovacího monopolu. To také řeší problém osiřelých děl, což jsou díla, kde je autor nebo nositel práv neznámý, a nelze tak získat jeho souhlas s užitím. Zvláštní hledisko je u tzv. svobodných děl, kde autor umožňuje použití a šíření všem s jedinou podmínkou, aby jeho dílo dále šířili ve všech podobách jako svobodné. U takových děl je možné uvažovat o mírně delší době ochrany, neboť je pro společnost prospěšné.
• Copyright se má týkat pouze komerčního užití, tedy organizovaného podnikání, a nemá omezovat autory a jednotlivé uživatele. Nezištné sdílení mezi lidmi stát nemůže odstranit a ani není správné, aby se o to snažil. Také velká část umělců podporuje šíření svých nahrávek, což je trnem v oku nahrávacím společnostem. Proto by se copyright měl týkat pouze komerčního použití, kde ho lze i snadno prosadit. Komerčním použitím je například použití na velké radiové stanici, kde se často vysílá reklama. Díky tomu nebude zbytečně kriminalizována polovina národa (podle nových statistik využívá Internet pro přístup k hudbě a filmům přibližně 53 % jeho uživatelů) a nebudou postihováni domácí uživatelé.
• V případě sporů mezi podnikateli v zábavním průmyslu by měl dát zákon přednost použití práva hospodářské soutěže než copyrightu. Dnešní právní úprava v autorském zákoně obsahuje celou řadu monopolů, které nemají nic společného s autory. Jde o práva výrobce hudebních nahrávek a filmů, práva vysílatele, práva prvního zveřejnitele, právo nakladatele a právo pořizovatele databáze. To znamená, že vedle práva umělce, který nahraje písničku, má k záznamu právo také jeho výrobce, aniž by o tom spolu uzavřeli smlouvu. Tyto monopoly se do platného práva dostaly jako kompromis vyjednávání s výkonnými umělci v 50. letech minulého století, jejich skutečný původ má však na svědomí mezinárodní federace fonografického průmyslu IFPI, která vznikla ve fašistické Itálii. U řady těchto existujících monopolů se ukazuje, že nejsou potřeba. Například zvláštní právo k databázi zavedené v roce 1996 nepřineslo podle zjištění Evropské komise žádnou motivaci k tvorbě nových databází. Stejně tak u hudebních nahrávek a filmů, u dlouho nezveřejněných děl a u vysílání není zvláštní copyright potřeba; naopak brání šíření díla, se kterým autor souhlasí, a proto by měl být odstraněn. Pokud nějaké rádio parazituje na jiném, je potřeba použít prostředky ochrany hospodářské soutěže, nikoliv copyright.
• Pokud bude porušení copyrightu postihováno, nelze ukládat paušální a absurdně vysoké pokuty, ale jako ve všech ostatních právních oblastech je třeba prokázat skutečně způsobenou škodu. Pouze tak bude zajištěna spravedlivá náhrada škody místo současných drakonických trestů. Díky tomu budou odstraněny exemplární tresty a budou přesměrovány finanční zdroje od armády právníků do tvorby nových děl. Copyright je třeba posuzovat v termínech hospodářské soutěže, při které je škoda způsobena, s ohledem na specifika dané oblasti a reálný dopad porušení copyrightu, stejně jako ve všech ostatních právních oblastech.
• Zavedeme možnost spravedlivého užití, které bude zákonem dovoleno, a zmenšíme rozsah copyrightu. Pod spravedlivé užití bude spadat například parodie, remixování a koláže, zobrazení malých náhledů přebalů knih, titulkování filmů apod. Je také nepřijatelné vztahovat kopírovací monopol na užití zanedbatelných fragmentů děl, a to i pro komerční účely. Vzpomínáte na to, jak Zdeněk Svěrák vysoudil 200 000 Kč za to, že firma Bauhaus použila ve své kampani slogan „Upeč třeba zeď“? Nikdo nemá mít monopol na tři slova, která navíc nenapsal. Stejně tak nechceme, aby se copyright vztahoval na politické projevy a veřejné přednášky, aby se na něj nemohla odvolávat například Kristýna Kočí nebo Milouš Jakeš, když chtějí zabránit šíření svých politických projevů. Není správné kvůli copyrightu zakazovat šíření zveřejněných politických projevů.
• Zrušíme výpalné a monopol OSA. Na zrušení monopolu OSA je velký politický konsensus. Autoři, nakladatelé a umělci budou do OSA, Dilia, Intergram a podobných organizací vstupovat výlučně dobrovolně. Zrušíme povinnost umělců oznamovat OSA koncerty. Tyto organizace přijdou o možnost vybírat poplatky, které vybírají za běžné věci jako je soukromé kopírování na kopírce, benefiční koncerty nebo radio v hospodě a které dnes končí neznámo u koho. Není potřeba, aby provozovatel restaurace platil za televizi, která tam vysílá, protože za vysílání již jednou zaplatil televizní vysílatel a OSA by za jednu věc neměla vybírat dvakrát. Nesouhlasíme také s tím, aby byly poplatkem zdaněny všechny počítače, které by mohly hypoteticky sloužit ke kopírování děl, které vytvořili členové OSA a pro bude i tento poplatek zrušen. O to víc chceme autory odměňovat za mimořádné tvůrčí počiny, které získají respekt i ve světě, a umožnit jim dále tvořit, a podpořit živé umění a umění na veřejném prostranství.
• Pokud si společenský nebo technologický vývoj vyžádá změnu, musíme být připraveni na ni reagovat, a to i pokud by to mělo znamenat úplné odstranění kopírovacího monopolu. Nikdo z nás nemůže předvídat vývoj společnosti a přinést definitivní řešení. Dnes se řada věcí připravuje na úrovni Evropské unie, kde ministerstvo kultury zastupuje Českou republiku pasivně. Piráti téma copyrightu otevřeli v celé Evropě a naším cílem je ho také v celé Evropě aktivně změnit. Dnes jsou však směrnice natolik pevné, že státy nemají žádný prostor zkoušet nové modely, které by na technologické změny reflektovaly. Nevíme, jak se bude vyvíjet čínská ekonomika a co bude muset Evropa podniknout, aby nespadla na světový chvost. Proto musíme být připraveni i na velké změny.

Většina čtenářů má po přečtení takového návrhu pochybnosti, že takový systém může skutečně dobře fungovat. Kladou otázky a posílají své připomínky, což je skvělé. Otázky jsou přirozené pro každého, kdo se setkává s novým systémem a na začátku pochybuje. Nemám patent na rozum, přesto si myslím, že na otázky lze odpovědět v kontextu předloženého řešení:

Nevím, zda autor musí být tím, kdo rozhoduje a kdo zakazuje jiným, aby jeho dílo četli nebo upravovali. Ostatně ani v současném systému není zpravidla autor ten, komu šíření díla vadí, ale je jím obvykle investor, který takové jednání vnímá jako ohrožení své investice. Rozhodně však vím, že autor ani nikdo jiný fakticky nemůže ovládat informaci vyjádřenou jedničkami a nulami, kterou jednou do světa vypustil. To je realita 21. století, se kterou člověk nemusí souhlasit, ale měl by ji respektovat. Myslím si, že by zákony měly odrážet spíš reálné uspořádání světa než předsudky.

To je nepravdivé a zjednodušující tvrzení. Žádný kopírovací monopol neexistoval na celém světě až do roku 1710, a přesto byla do té doby vytvořena skvělá díla umělci, kteří se umění naplno věnovali. Existuje řada protipříkladů, jak se autor může živit v moderním světě. Je třeba, aby si autor vždy vybral ten, který mu vyhovuje. Řada autorů např. svoji hudbu provozuje nebo nabízí podporu ke svému softwaru (na principu podpory k softwaru fungují celé obrovské společnosti), autor také může nabízet svou tvorbu za drobný poplatek ke stažení nebo vybírat peníze předem, pokud je dostatečný zájem, a také může usnadnit obecenstvu mu přispět. Řada blogerů si takto na provoz vydělá. To nebylo do doby Internetu možné, neboť teprve Internet umožnil každému umělci oslovit skutečně obrovskou masu lidí. Velká média, která chtějí mít placené novináře, se pak nespoléhají na copyright svých článků, ale zejména na rychlost, návštěvnost a z ní vyplývající příjmy z inzerce. Vedle toho řada autorů pracuje v nějaké odborné funkci (učitel na univerzitě, poradenství). Samozřejmě by změnou nebyla dotčena žádná díla prováděná na zakázku (architektura, sochařina, malby, koncerty a do velké míry i díla klasické hudby) a možnost merchandisingu, na kterou řada umělců spoléhá (fotky s podpisem, autogramiády, originální CD, dárkové sady, trička apod.). Velké většiny autorů, kteří tvoří na plný úvazek, by se navrhovaná změna vůbec nedotkla.

Za každou práci by se mělo platit. Komerční služby se dělají proto, že poskytují zisk. Podnikatel, který se chce na trhu udržet, by měl být připraven najít příležitost na trhu a přizpůsobit se poptávce. Bez toho nebude žádný trh fungovat, ani ten se zábavním průmyslem. Podnikatelé zpravidla identifikují služby, které nelze poskytovat zadarmo a na nich se snaží vydělat. I z tohoto pravidla jsou výjimky, například řada firem se živí prodáváním balené vody, ačkoliv kvalitní voda teče téměř zadarmo z kohoutku. Ale nic není úplně zadarmo, takže například například existuje minimum služeb nabízejících streamování videa zdarma bez reklamy, neboť za hosting a přenos dat se platí; v případě zisku z reklamy jde o komerční užití. Vedle toho však existují celé společnosti, které se zabývají poskytováním merchandisingu a podpory, které vydělávají na předmětu, co je v podstatě zadarmo (hudba, svobodný software), ale jejich služba není zadarmo. A tyto společnosti často vydělávají velké peníze, protože se dokázaly přizpůsobit (softwarový gigant Red Hat). Tvrzení, že svobodná tvorba je neslučitelná s obchodem, je klišé. Slouží jako výmluva vydavatelům, kteří se bojí jakýchkoliv změn a chtějí dále těžit z copyrightu tak dlouho, jak to jen bude možné.

Dnes by měl formálně každý uživatel vědět, kdy autor díla zemřel a podle toho určit, zda již uplynula 70letá lhůta copyrightu po jeho smrti. Navrhujeme povolit nekomerční šíření pro všechny, tedy pro velkou většinu uživatelů systém značně zjednodušit. Počet děl omezených copyrightem se sníží, a proto klesnou náklady na určování copyrightu i u nich. Naproti tomu je třeba vědět, že komerční uživatelé již dnes musí dobře znát podmínky šíření děl a vzhledem k tomu, že zpravidla působí jen v jedné oblasti, by pro ně různá doba trvání copyrightu a různé podmínky měly zanedbatelný vliv. Mimochodem již dnes jsou různé podmínky například pro počítačové programy a pro audiovizuální díla, jiné doby trvání pro anonymní dílo, autorské dílo a výkonného umělce, tedy změna by nebyla tak zásadní. Podmínky pro komerční úložiště by zůstaly přibližně stejné jako dneska.

Filmy jsou v kinech pouze několik měsíců, maximálně let; jde zpravidla o komerční provozování, proto by se jich navrhovaná změna nedotkla. Nějakou dobu po začátku tohoto období může producent vydělávat na tom, že dá film za drobný poplatek na Internet ke stažení. Pokud to bude snadné, lidé to upřednostní před obtížnými metodami hledání na pirátských serverech, které většina lidí ani neovládá. Filmové společnosti tento způsob zatím nevyužívají a samy se tedy o daný zisk připravují a přenechávají ho internetovým úložištím. Pokud jde o kvalitní film, je vhodné ho přeložit do angličtiny a zpřístupnit ho i světovým divákům ke stažení za drobný poplatek (jako například film Kuky se vrací); řada diváků je víc než ochotna drobným příspěvkem ocenit autorovu práci, část bude i nadále stahovat z úložišť nebo torrentů. Následně může režisér prodat film k vysílání televizi. Vedle toho řada dobrých filmů získá i soukromé sponzory. Režiséři mají vedle tržních zdrojů možnost požádat o veřejnou dotaci Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie, nebo požádat o bezúročnou půjčku, pokud nemají dost kapitálu (o takové půjčky žádá např. i Jan Svěrák). Technologie jsou levnější než v minulosti a tedy autor má dostatek způsobů, jak získat dostatek financí na natočení kvalitního filmu. Jistě, není vždy možné zaplatit tak drahý film jako byl například Batory za 328 milionů Kč (z toho veřejné dotace celkem víc jak 83 milionů), ale to není možné často ani s copyrightem. Smyslem zákona by mělo být, aby měli lidé přístup především k filmům kvalitním, nikoliv drahým, a to by se díky navrhované reformě copyrightu zlepšilo (možnost remixu, parodie, menší náklady na právníky, ochrana autorů místo nahrávacích firem).

Některé firmy mají skutečně postavený obchodní model na tom, že vytvářejí produkty zaměřené na domácí uživatele. V takových případech by sdílením údajně přišly o část zisku, i když v současné situaci jsou jejich produkty stejně již dostupné (ač nelegálně). Pokud by se firmy nijak nepřizpůsobily, změna by skutečně mohla mít uvedené následky. Firma by byla nucena změnit svůj obchodní model, zaměřit se na komerční zákazníky, více se spoléhat na příjmy z uživatelské podpory, na zapojení uživatelů a programátorů na volné noze do vývoje (např. jako otevřeného software), na propojení s jinou službou (například zahrádkářským obchodem), snížit náklady a snížit poplatek za stažení včetně jazykových mutací, aby se mohl rozšířit, a program dát k dispozici i do zahraničí (například díky platbám PayPal).

Společenské a technologické podmínky se převrátily vzhůru nohama. Změna podmínek vyžaduje i velkou změnu ve způsobu přemýšlení. Ne každý je ochoten či schopen opustit zaběhlá dogmata a připustit, že informace již v moderním věku nejsou vázány na nosiče a komerční subjekty, které mají na jejich kopírování monopol.

Je lepší se přizpůsobit změněným životním podmínkám nebo strkat hlavu do písku a problém ignorovat? Nevyřešený problém copyrightu se rok od roku zhoršuje, činí naši ekonomiku méně konkurenceschopnou a brání nám v přístupu ke kultuře a vědomostem, který nám dnešní technologie nabízejí. Piráti se budou i nadále vysvětlovat, proč je nový přístup potřeba.

Přidáte se?

Kopírovací monopol