Po třech letech vyjednávání (většinu času v utajení), které probíhalo na jedenácti summitech od Japonska po Mexiko, je protipirátská dohoda ACTA hotová. Původně drakonická opatření povinných kontrol počítačů na hranicích už zůstaly jenom jako možnost. Lidé se teď oprávněně ptají, jaký přínos bude mít globální dohoda pro nás. Tento článek podrobně analyzuje obsah dohody ACTA podle finálního textu.
Obhájci dohody ACTA uvádějí, že protipirátská opatření na hranicích a na Internetu ochrání české exportéry před nekalou soutěží, paděláním obchodních známek a pirátským kopírováním výrobků.
Po důkladné analýze jsme dospěli k názoru, že ani s ohledem na případný větší zisk českých exportérů není pro Českou republiku výhodné, aby dohodu podepsala a ratifikovala, a to z následujících důvodů:
ACTA sdružuje země, kterým nestačí současný standard ochrany duševní vlastnictví a které chtějí „bojovat proti [pirátskému] rozšiřování prostřednictvím posílené mezinárodní spolupráce a účinnějšího mezinárodního prosazování práv k duševnímu vlastnictví.“ (Preambule.)
Ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek uvedl, že se naše legislativa nebude na základě dohody ACTA jakkoli měnit. Ministerstvo dohodu popisuje tak, že se českých občanů nijak nedotkne, ale naši exportéři z ní budou mít prospěch, protože postihne padělané zboží.
Z institucí, které mají veřejnost zastupovat, měla největší vliv na podobu dohody Evropská komise. Komise dohodu prezentuje jako výsledek Lisabonské strategie, v níž Evropská unie vyhodnotila duševní vlastnictví jako klíčový statek v globální konkurenci. Jeho vynucování v ostatních státech prostřednictvím zvláštních mezinárodních dohod by mělo zlepšit pozici Evropské unie. Stručně řečeno, Evropská unie má podle názoru Evropské komise vydělávat na exportu duševního vlastnictví do cizích zemí.
Současný standard je definován dohodou TRIPS, která byla přijata v roce 1995 jako příloha ke smlouvě o Světové obchodní organizaci. Proto je vhodné porovnat dohodu ACTA se standardem TRIPS a zjistit, které nové povinnosti přináší.
Duševní vlastnictví ACTA definuje v čl. 5 písm. h) jako všechny kategorie podle dohody TRIPS (copyright, obchodní známky, zeměpisná označení, průmyslové vzory, patenty, integrované obvody, nezveřejněné informace), nicméně stanovuje, že pokud stát některou z těchto kategorií neuznává, pak povinnost uplatňovat opatření ACTA v rozsahu tohoto práva nemá.
Nejproblematičtější kapitolou je právní rámec pro prosazování globálních informačních monopolů. Zatímco oprávnění nositelů jsou stanovena zcela přesně, rigidně a vynutitelně (stát musí zavést postupy prosazování práv umožňující účinné kroky vůči jakémukoliv porušování práv k duševnímu vlastnictví včetně opatření, která mají odrazující účinek vůči dalšímu porušování), práva uživatelů nejsou upravena vůbec, případně je stroze konstatováno, že postupy musí obsahovat ochranu proti zneužití (čl. 6).
Typické ustanovení ve prospěch majitelů kopírovacího monopolu a v neprospěch lidí je globální uzákonění institutu fiktivní škody (čl. 9 odst. 3). Fiktivní škoda umožňuje nositeli práv domáhat se na uživateli náhrady bez toho, aby prokázal skutečnou výši škody. Zatímco v občanském právu musíte výši každé škody řádně doložit, aby vám soud přiznal náhradu, nahrávacím korporacím stačí, aby požadovaly paušální částku. V České republice je dnes fiktivní škoda stanovena tak, že má držitel monopolu nárok na trojnásobek ceny, kterou by člověk musel zaplatit za licenci. Náhrada škody tak má na rozdíl od všech ostatních oblastí našeho soukromého práva funkci nejen reparační, ale také punitivní (trestnou). Princip fiktivní škody se smlouvou ACTA snaží prodejci duševního vlastnictví zakotvit na celém světě. Právě fiktivní škoda umožňují milionové pokuty středoškolákům, kteří sdílí písničky, a jiné exemplární tresty za škodu čistě virtuální.
Články 10 a 20 mění dosavadní politiku TRIPS v tom, jak zacházet se zabaveným „pirátským“ zbožím. Dosud bylo obvyklé, že se zboží odstranilo z obchodních kanálů (čl. 46 TRIPS) a mohlo se dále využít pro veřejně prospěšné účely, jakmile se z něho sundala obchodní známka, například dát dětem v dětských domovech apod. Ostřejší znění ACTA však vyžaduje, aby s výjimkou mimořádných okolností bylo zboží zničeno. Pokud jde o knihy, které byly vydány bez povolení držitele kopírovacího monopolu, musely by být spáleny na náklady výrobce. Stejný osud by podle čl. 10 odst. 2 měl potkat i všechny nástroje a materiály, které jsou převážně využívány pro výrobu pirátského zboží, bez jakékoliv náhrady. Evropská komise tuto politiku komentovala slovy: „Důraz na zničení pirátského zboží a padělaných materiálů odráží konsensus mezi stranami ACTA, že zničení je nejefektivnější řešení, jak naložit s tímto druhem ilegálních výrobků.“
Vyjednávací strany původně navrhovaly inspekce počítačů a přehrávačů na hranicích. Nakonec ustanovení o inspekci osobních zavazadel cestujících (včetně notebooků a mp3 přehrávačů) stanoví, že v případě malého rozsahu a nekomerční přepravy mohou státy od osobních kontrol upustit.
Jde o jedno z mnoha ustanovení, která jsou nepovinná, a přesto jsou v závazném právním textu obsažena. Na důvod se ptali akademici, kteří v lednu 2011 napsali Evropské komisi dopis se svými pochybnostmi ohledně ACTA. Evropská komise odpověděla, že ACTA popisuje „dobrou praxi“ signatářských zemí, které mají rozdílné právní řády, a že tato ustanovení mají smysl jako doporučení.
Česká republika o zavedení hraničních opatření podle čl. 14 odst. 2 podle ministerstva průmyslu a obchodu neuvažuje. Pokud ale pocestujete do zahraničí a na hranicích vám budou kvůli „duševnímu vlastnictví“ prohlížet počítač, či mp3 přehrávač, diplomatické protesty už nebudou možné. S ACTA totiž schvalujeme, že prohlížení notebooků na hranicích je „dobrá praxe“, ze které si máme brát příklad.
Změna standardu však má podle ACTA nastat u povinné kontroly „zboží obchodní povahy zasílaného v malých zásilkách.“ (čl. 14 odst. 1 ACTA). Špehování malých balíčků, které si lidé posílají, je přitom podle standardu TRIPS dobrovolné (čl. 60 TRIPS).
Významnou částí ACTA je povinnost smluvních států stanovit přísné trestněprávní sankce za porušení kopírovacího monopolu. Je to patrné z ustanovení čl. 23 ACTA, který se na jiné monopoly než na obchodní známky a copyright nevztahuje (zeměpisné označení, průmyslové vzory, patenty).
ACTA podstatně rozšiřuje okruh jednání, za které musí smluvní státy ukládat trestní sankce. Dosavadní dohoda TRIPS měla pouze jediný odstavec, který se vztahoval pouze na copyright a na obchodní známky (čl. 61 TRIPS). ACTA ovšem vyžaduje tresty i za porušování práv výrobců, interpretů a vysílacích společností.
ACTA rovněž dává možnost státům postihovat natáčení filmů v kinech; kdo si kdekoliv na světě natočí kus filmu na mobil, páchá podle logiky ACTA trestný čin. Standardní postup podle ACTA bude jeho mobilní telefon zkonfiskovat a zničit.
Tresty by totiž podle čl. 24 odst. 3 ACTA měly být doprovázeny konfiskací nebo zničením zboží nebo nástrojů a materiálu využívaných převážně při pirátském kopírování. Pro ty byla doposud stanovena podmínka, že se musí jednat o vhodný případ (čl. 61 TRIPS).
Zvláště nebezpečné je potom ustanovení, že soud může zabavit náhradní majetek až do výše, která odpovídá hodnotě majetku, který člověk „získal“ pirátským kopírováním (čl. 25 odst. 5). Pokud se tedy spojí toto ustanovení s fiktivními škodami (viz výše), může být na jeho základě středoškolským studentům za kopírování programů konfiskován veškerý majetek.
ACTA je první mezinárodní smlouvou o kopírování, která se dotýká Internetu. ACTA deklaruje, že smluvní státy musí vynucování monopolů provádět i v kyberprostoru (čl. 27 ACTA) a že musí zavést „urychlená nápravná opatření,“ která zabrání porušování a opatření, která mají „odrazující účinek vůči dalšími porušování.“ To si lze představit prakticky jen jako blokování webových stránek a přísné tresty za porušení kopírovacího monopolu.
Pojistky proti zneužití jsou naopak vágní. Podle ACTA nesmí postupy vynucování vytvářet překážky zákonné činnosti a musí být v souladu se svobodou projevu, právem na spravedlivý proces a soukromím.
V celém textu není ani jediná zmínka o právu na přístup k informacím, jak požadovali v lednu akademici. Není ani stanovena pojistka, že každé omezení smí být nařízeno pouze nezávislým soudem. V praxi se tak budeme moci setkat s postupem „Třikrát a dost“, který používá v současné době Francie (HADOPI), která byla rovněž jedním z vyjednávacích států, nebo masivním blokováním internetových stránek, které uplatňuje Austrálie.
Hlavním nebezpečím je ovšem autoregulace ze strany poskytovatelů služeb v informační společnosti. ACTA v čl. 27 odst. 3 tlačí všechny podnikatele, aby „účinně řešili porušování práv.“ Znamená to, že náklady na vynucování a prosazování kopírovacího monopolu budou přenášeny na informační sektor jako celek.
Problematické je stanovení zákazu „obcházení účinných technologických prostředků“, které jsou známy pod označením DRM. Jsou to technologie, které výrobci používají, aby lidem znesnadnili pořídit si kopie.
Speciální počítačové programy lidem umožňují kopírovat i data s DRM, aby si mohli v souladu se zákonem vytvořit záložní kopii nebo aby si písničku přehráli do počítače. ACTA vyžaduje, aby státy takové programy zakázaly a aby postihovaly jejich nabízení a prodej (čl. 27 odst. 5 až 7 ACTA). Podobně budou zakázány i programy, které nemají jiný komerčně významný účel něž je obcházení DRM.
Ustanovení o DRM dále požadují, aby státy globálně postihovaly každého, kdo způsobí nebo usnadní porušení copyrightu tím, že odstraní nebo pozmění část DRM, nebo takto pozměněnou nahrávku dále rozšiřuje.
Čl. 35 pak završuje systém ACTA zřízením výboru ACTA, který bude mít v působnosti mj. posuzovat všechny doplňky ACTA a přijímat nové členy ACTA. Dohoda předepisuje, že všechna vyjednávání by měla probíhat právě přes výbor: „Výbor se snaží zabránit zbytečnému zdvojování svých činností a dalších mezinárodních snah v oblasti prosazování práv k duševnímu vlastnictví.“ (čl. 36 odst. 12)
To nasvědčuje tomu, že přijímání doplňků k ACTA bude probíhat stejně netransparentním způsobem jako vznik smlouvy samotné.
Podle čl. 40 vstupuje dohoda v platnost po ratifikaci šesti státy, dosud ji podepsaly Austrálie, Kanada, Japonsko, Jižní Korea, Maroko, Nový Zéland, Singapur a USA.
Zatímco důvodem přijetí obchodní dohody TRIPS byla snaha zmenšit deformace a překážky mezinárodního obchodu a nutnost podporovat účinnou a přiměřenou ochranu práv k duševnímu vlastnictví a zajistit, aby se postupy k dodržování práv k duševnímu vlastnictví nestaly samy o sobě překážkami oprávněného obchodu, protipirátská dohoda ACTA má východisko odlišné. ACTA obsahuje v preambuli kategorické tvrzení, že účinné prosazování práv k duševnímu vlastnictví je klíčové pro udržení hospodářského růstu ve všech odvětvích a celosvětově.
Dá se říci, že ACTA vznikla právě proto, že toto tvrzení neplatí. Praxe totiž dokládá, že v řadě odvětví „duševní vlastnictví“ vůbec není potřeba (zemědělství, stravování). Čína navíc ukazuje, že i státy, které mají k duševnímu vlastnictví diametrálně odlišný přístup mohou zažívat prudký hospodářský růst. Kdyby platila teze, že prosazování duševního vlastnictví vede k hospodářskému růstu, rozvojové státy by ho vynucovaly dobrovolně bez nutnosti mezinárodních smluv.
Ve skutečnosti je ACTA vyjednávána z jiného důvodu. „Duševní vlastnictví“ je zřejmě poslední oblast, ve které USA a do jisté míry i Evropská unie generují přebytek zahraničního obchodu. ACTA se tedy snaží pomocí represí udržet převahu euroatlantické ekonomiky nad zbytkem světa. Krátkodobě to může být finančně výhodné (především pro majitele práv), ale dlouhodobě jde o neudržitelnou strategii.
Narůstající byrokracie spotřebovává zdroje, které by se daly využít produktivněji, patentové války stojí více peněz, než kolik činí výnosy z patentů, místo rozdávání zabaveného oblečení bezdomovcům se ho chystáme pálit a pro vynucení kopírovacího monopolu v digitálním prostředí se má zavádět orwellovský stát.
Protipirátská dohoda ACTA je dalším krokem na cestě, která povede buď k nesvobodě, nebo k úplnému zhroucení celého systému informačních monopolů. Zhoršení vztahů mezi „vyspělým“ a „třetím“ světem je další nutná konsekvence dohody. Otázkou zůstává, proč se snažíme zakonzervovat minulost, místo, abychom se pokusili využít příležitosti, které otevírá informační věk, ve svůj prospěch. Jako cesta, kterou bychom se na diplomatickém poli měli vydat, se nabízí například vyjednání mezinárodní smlouvy o síťové neutralitě, anonymitě na síti a právu na přístup na Internet.